Po zkušenosti se zákeřnou nemocí strojař uvěřil v kozí mléko. A stal se farmářem | E15.cz

Po zkušenosti se zákeřnou nemocí strojař uvěřil v kozí mléko. A stal se farmářem

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Strojař Vladimír Sládeček vyměnil kancelář za travnaté stráně u řeky. Pase tam s ním kozy i jeho snacha, stavební inženýrka.

Zásada u Kadaně / Každý člověk se někdy ocitne na životní křižovatce. Vladimír Sládeček se dostal hned na dvě rozcestí.

Jako strojař, průmyslovák, přišel po patnácti letech o práci v chomutovských Válcovnách trub, takže se rozhodoval, kde a jak se dál živit. Ani druhá rána na sebe nenechala dlouho čekat. Lékař mu sdělil, že má u něj podezření na nádorové onemocnění.

Návrat k přírodě

„Když se podíváte smrti do očí, změníte postoj k životu. Vůči lidem, zvířatům i přírodě. Vrátíte se z nemocnice po operaci domů a jste rádi, že žijete. Pak si více všimnete třeba toho, že kvetou třešně,“ pokyvuje hlavou muž, který před časem od základu změnil svůj život.

Městskou kancelář v Chomutově vyměnil za travnaté stráně pod kopcem Úhošť v idylickém zákoutí řeky Ohře, na nichž začal pást kozy. Nejdřív jen malé stádo.

Teď už třináctým rokem dře na kozí farmě, kterou si pořídil ve starém pohraničním statku pět kilometrů za Kadaní ve vísce Zásada.

Dělá celá rodina

Proč se rozhodl chovat kozy, a ne třeba krávy nebo ovce? „Vyšel jsem z tvrzení, že koza a žralok jsou jediní tvorové, kteří netrpí rakovinou. Koza je zvíře, které se pase za pochodu, takže jsem se zpočátku i pořádně proběhl na čerstvém vzduchu. Z keříků slupne šípky, bezinky a jiné zdravé rostliny, od kořene až nahoru. A já věřím, že se to v jejím mléku odrazí. Kozím mlékem odkojíte každého savce,“ vysvětluje dnes čtyřiapadesátiletý soukromý farmář.

Vladimír Sládeček prodal svůj dům v Chomutově a s manželkou se natrvalo přestěhovali na farmu. Co žena říká jeho podnikání? „Jsme spolu třiatřicet let, je velice tolerantní. Jako zdravotní sestra začínala na chirurgickém sále, kde vídala zmrzačené a umírající lidi po úrazech a bouračkách. To také změní životní filozofii,“ domnívá se Sládeček.

Těžké fyzické práce je na skoro šedesáti hektarech pozemků hodně. Vladimír Sládeček v prvních letech obhospodařoval celou farmu sám. Odpoledne po práci mu vypomáhala manželka, o sobotách a nedělích syn. Teď už se starají o stohlavé kozí stádo. Letos k nim přibylo sedmdesát kůzlat.
Sládečkův syn se loni oženil a na farmu přivedl svou ženu. „Mně se to tak zalíbilo, že jsem se rozhodla tady zůstat,“ říká čerstvá stavební inženýrka Andrea Sládečková. I ona se dala na zcela jinou dráhu, než původně zamýšlela. Vyměnila rýsovací prkno za práci na farmě a stala se její jedinou zaměstnankyní.
Spolu s tchánem denně dojí, krmí, poklízí a podestýlá kozám v chlévě. Jsou dny, kdy se nezastaví. Jedna koza totiž potřebuje na zimu tunu sena.

Mlsné i umíněné

Kozí mléko pijí na farmě denně. „Řekl bych, že už jsem na něm za ta léta závislý. Když si nedám ráno půllitránek, mám depresi,“ říká s trochou nadsázky Vladimír Sládeček.
Doma z něj dělají i koktejly, pudinky a přidávají ho místo smetany do svíčkové. „Vůbec nejlepší je z něj krupicová kaše,“ libuje si Andrea Sládečková.

Kozy spásají až 450 druhů rostlin. „Jsou mlsné. Vybírají si jednotlivé rostliny stejně pozorně jako babka kořenářka bylinky pro čajovou směs,“ přirovnává Sládeček.

Odborníci tvrdí, že rostlinné alkaloidy, které přecházejí do kozího mléka, působí na lidský organismus léčivě. „I já už jsem bez potíží. Akorát mě bolí záda, ale to bude z té dřiny,“ zavtipkoval farmář. Rčení, že je někdo umíněný jako koza, má také své opodstatnění. „Kdybyste plácnul kozu a zahnal ji do kouta, urazila by se a dva dny by dělala, že vás nezná,“ říká chovatel. Koza, jak Sládeček brzy zjistil, je inteligentní zvíře, které se dokáže naučit to samé, co pes. „Jakmile jí jednou dáte za odměnu žrát z ruky nějakou dobrotu, rychle pochopí, co se po ní chce, a bude to opakovat,“ tvrdí.

Dominantní koza, která vede stádo, je zpravidla ta, která nejvíc váží. Nikoli ta nejstarší. „Inteligentní vůdkyně si pamatuje, kde dozrávají hrušky, žaludy, kam se chodí na jahodník či kde spást jiné dobroty. Ostatním kozám se prostě vyplatí ji poslouchat a podřídit se,“ vysvětluje farmář.
Většina jeho koz má jméno. Vladimír Sládeček je bezpečně pozná. Podle vzhledu, anebo podle vemínka. Stačí zavolat Kláro, Cecilko, Kačenko, Eliško, Princezno, Kousavko, Zrzku, Flíčku či Prcku! A kozy hned zpozorní.

I čtyři kozlové, kteří budí náležitý respekt, mají svá jména. Baron, Heřmánek, Pavlík a Cecil.

Nezbedná Jezinka

„Loni jsme měli neposedné kůzle, které jsme pojmenovali Jezinka. Bylo vždycky o krok před námi. Když jsme dojili, naučilo se po úzkém soklu doběhnout až dopředu na lavici. Dali jsme tam jako překážku prkno, ale Jezinka šup na oplůtek a chodila po úzkých plaňkách. Vyvedli jsme ji ven, ale zjistila, že se dá vyskočit přes zídku na okno a byla zpátky,“ vzpomíná chovatel.

Jezinku pak Sládečkovi věnovali deváťákům z jirkovské základní školy jako dárek pro učitelku, která bydlí na vesnici. „Za týden nám paní volala, že když se s mužem chystali ulehnout, kůzle za nimi vlezlo otevřeným oknem domku až do postele,“ směje se Sládeček.

Likér nevyšel

Farma získala přívlastek ekologická. Lidé si tam mohou přijet koupit čerstvé kozí mléko nebo polotvrdý zrající sýr. Ale až od května. To proto, že první dva měsíce po porodech dostávají všechno mléko nově narozená kůzlata.

Rodina Sládečkových se rok pokoušela proniknout na trh i s kozím likérem s šestiletou whiskou, který si nechala patentovat.

Vtip a zároveň výrobní tajemství bylo ve speciálním postupu míchání obou složek. Likér ale nešel moc na odbyt, lidem z Kadaňska se zdál drahý. Sládečkovi nakonec od jeho výroby upustili. I proto, že pro ně bylo těžké udržet v něm předepsané procento alkoholu. „To se v našich podmínkách nedá. Člověk aby na to měl laboratoř,“ míní chovatel.

Moc velký zájem není ani o kůzlečí maso, které lidem připadá příliš suché. „Ocení ho spíš Vietnamci, kteří si k nám pro něj občas zajedou,“ dává příklad Sládeček.

O zvířatech a dětech

Kromě koz chovají Sládečkovi na farmě také jedenáct poníků. „Chystáme se vyrobit menší kočár, kterým budeme vozit děti. Nejenom ty naše. Poník utáhne na rovině až tunový náklad,“ podotýká Sládeček.

Na rodinnou farmu do Zásady jezdí každoročně na exkurzi žáci městských základních škol i předškoláci z mateřinek. Panelákové děti se tak dostanou do přímého kontaktu s domácími zvířaty, která častokrát znají jen z obrázků.
„Vypustíme děti na louku, naše kozy k nim okamžitě přiběhnou a samy se s nimi začnou mazlit. Je to úplně něco jiného než v zoologické zahradě, kde je vidí jenom přes plot,“ dodává farmář.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video