Na špínu, chudobu a nezájem ze strany rodičů jsou děti z dětského domova ve Vilšanech na Zakarpatské Ukrajině už zvyklé. Špatné zacházení a nevyhovující životní podmínky považují za normální i zdravotní sestry, které se tam o postižené děti starají. Jejich osud není lhostejný ani masérce Zuzaně Bydžovské. Ta proto uspořádala v polovině ledna v Hodoníně „Vilšanský bazárek“ a nastřádala pro děti z Ukrajiny peníze.
Byla jste se ve Vilšanech za dětmi podívat? Ano. Rozhodla jsem se, že bych dětem mohla pomoct tím, že je přijedu masírovat. Jela jsem tam v létě, kdy jsem obětovala čtrnáct dní ze své dovolené. Při masážích jsem si všimla, jak jsou ty děti zanedbané. Některé mají postižení, které by se dalo léčit, ale nikdo se o to nezajímá. Spíš než o masážích to ale bylo o tom, že jsem se dětem věnovala. Chybělo jim, že je někdo pohladí.
Jaké jsou v domově podmínky? Otřesné. V domově jsou skoro dvě stovky dětí, o které se starají čtyři zdravotní sestry. Když tam přijedete, strašně to tam smrdí. Nedodržuje se žádný hygienický režim. Mezi dětmi je spousta ležáků, kterým sestry dávají místo plínek jen staré hadry. Viděla jsem i děti přivázané k topení. Spousta z nich má kurděje, protože jim chybí ovoce. Je tam také spousta slepých dětí, které se krčí v koutě, protože je tam obrovský hluk. Situace se ale naštěstí trochu zlepšila od léta, kdy je v ústavu nový ředitel, který to s dětmi myslí dobře.
Problém je tedy v personálu? Nepochopila jsem například funkci sester. Chodí v bílých pláštích po chodbě a od dveří se jen podívají, jestli je to v pořádku. Jsou tam i ošetřovatelky. To jsou většinou bývalé odchovankyně nebo nezaměstnané ženy. Problém je v tom, že místní lidé si myslí, že děti v ústavu si žádnou péči nezaslouží. Když jsme dětem přivezli vitaminy, chtěli, abychom je raději dali jim. Říkali, že mají doma také děti, a navíc zdravé. Stávalo se, že si sestry domů odnášely celé balíky plínek.
Čím si tak špatné zacházení vysvětlujete? Na Zakarpatské Ukrajině je velká bída a nezaměstnanost. Ukrajina byla vždycky pod nadvládou nějakého státu a nejvíc ji dorazil Stalin, který nechal lidi vyhladovět. Oni jsou opravdu velmi chudí. Nemůžou si navzájem pomáhat, protože sami nic nemají.
Co je na tom podle vás nejsmutnější? Domov ve Vilšanech je určený pro mentálně a pohybově postižené děti. Spolu s nimi jsou tam i zdravé děti, sirotci. Nikdo se jim ale nevěnuje. Navíc všem dětem v ústavu dají diagnózu těžká mentální retardace jenom proto, aby na ně dostali víc peněz. Zdravé děti se tak nemůžou nijak rozvíjet, a tím jim seberou možnost se něčím vyučit.
Jak jste se o dětech vlastně dozvěděla? O dětech z Vilšan mi vyprávěl jeden z mých klientů. Je členem spolku PHB, který v Kyjově sdružuje asi sto padesát lidí. Jsou mezi nimi vodáci, divadelníci, muzikanti nebo třeba horolezci. Pořádají nejrůznější akce, na kterých mezi sebou vybírají peníze. Ty pak věnují právě těmto dětem. Nakoupí jim za to základní potraviny, plínky a další hygienické potřeby a odvezou je na Ukrajinu. Letos tam jeli už pošesté. A tak jsem přemýšlela, jak bych jim také mohla pomoct.
Kolik peněz se vám v lednu na bazárku podařilo vybrat? Necelých pět tisíc. Není to sice moc, ale byli jsme za ně rádi. Mohli jsme za ně nakoupit dva generátory. Když v domově vypadne elektřina, není totiž čím svítit ani topit. Bazar jsme dělali poprvé. Příště snad budeme úspěšnější. Klukům ze sdružení PHB se ale každý rok podaří vybrat padesát tisíc. Loni za ty peníze dětem nakoupili povlečení.
Jak jinak ještě můžou lidé pomoct? Uvítáme každý nápad a pomoc. Jedna paní architektka už vymýšlí projekt, podle kterého by se pokoje v dětském domě upravily tak, aby vyhovovaly i slepým dětem. S dalšími dobrovolníky zase pojedeme stavět novou koupelnu. Zdravotní sestry z Vilšan pojedou do ústavu pro mentálně postižené děti do České republiky, aby se mohly podívat, jak se pracuje u nás.
