Je Cempírek podvodník velkého kalibru, nebo spisovatel, který si pohrává s intelektuály? Před několika měsíci získal od Knižního klubu hlavní cenu, kterou každoročně vyhlašuje vydavatelství za původní českou prózu. Soutěž je anonymní, autoři se odhalují až po vyhlášení. Ocenění za román Bílej kůň, žlutej drak dostala Vietnamka Lan Pham Thi.
Až později vyšlo najevo, že se za exotickým jménem skrývá spisovatel Jan Cempírek. Toho před pár dny odhalil e-mail jeho kolegy a kamaráda Davida Žáka odeslaný nesprávným adresátům. A nastala mela.
Mystifikace, oklamání porotců, neoprávněná odměna. Padesát tisíc za vítězství odkázal Cempírek na dobročinné konto. Odhalení jako první popsaly Právo a Týden.cz. Sedmička objevila jednu z hlavních románových postav, která žije v Budějovicích. Muže jménem Chu Thien Thanh, kterého Češi překřtili na Tondu.
„Je to příběh, který se nestal. Sám jsem Cempírka hned podezříval, že knížku napsal on. Přišel za mnou a chtěl nějaké fotky mé restaurace. Také dobře víme, že kdyby to napsala nějaká Lan Pham Thi, museli bychom ji tu znát,“ tvrdí dvaapadesátiletý Chu Thien Thanh. Ten se nechtěně stal hlavní postavou románu o vietnamské dívce, která popisuje dění kolem podniku Dračí zátoka v budějovické Krajinské ulici číslo 22.
Děj knihy se točí kolem konkrétní restaurace i domu. Jen se neodehrává v Budějovicích, ale v Písku. „Všichni víme, že je to v Budějovicích,“ říká Vietnamec. Muž stojí na mozaice draka, která zdobila podlahu jeho restaurace. Zavřel ji před dvěma lety. Dnes je tu Zdravá jídelna Spirála. Ve Staročeském dvorku, který patří keramikovi Petru Uhlířovi. Všechny postavy až na Tondu mají ale v knize jiná jména. Z malíře Jaroslava Platila, jenž zde měl ateliér s vchodem na pavlači, se v knize stal Michal.
„Honza Cempírek se se mnou jednou sázel, že když dá do literární soutěže román napsaný Vietnamkou, vyhraje. A vyšlo mu to,“ vysvětluje Platil.
V románu má úlohu svůdníka krásné Vietnamky a jejího ochránce. Zažene agresivní skiny.
„Vietnamce mám rád. Asi bych to udělal,“ míní Platil o její obraně.
Samotná vietnamská komunita hodnotí knihu jako čtivou, ale neodpovídající její mentalitě. „Rasové útoky jsem v Budějovicích nezažil, ale obstrukce úředníků ano,“ popisuje Vietnamec Tonda život ve městě. Pochází z Hanoje, kam teď vozí české turisty. Do Budějovic se přestěhoval v roce 1974. Tehdy pracoval ve Sfinxu.
Přehnaná je podle něj románová postava primátora. Ten se při otevření restaurace opije a pozvrací boty svému řidiči – skinheadovi. „To je moc. Primátor u nás nikdy nebyl. Ani ho neznám,“ směje se Tonda.
On a jeho krajané nemají výtky ani k větám ve vietnamštině, kterými se text hemží. Přeložil je lingvista Ivo Vasiljev.
Lidé zatím neví, zda knihu odsoudit, nebo velebit. Kupují ji i Češi. „Až teď jsem si všimla, že je na zemi drak stejný jako v knížce,“ řekla během reportáže Sedmičky v restauraci Spirála jedna ze zákaznic.
„Pokud knížka alespoň upozornila na xenofobii u nás, je to její jediný klad. Jinak je pro mě Cempírek podprůměrný autor, propadl například v soutěži Šrámkova Sobotka, kde jsem byl v porotě,“ řekl písničkář a člen PEN klubu Jiří Dědeček.
Podle policejní mluvčí Reginy Tupé se Vietnamci v Budějovicích bát rasismu nemusí. „Za osmnáct let, co jsem u policie, si nevzpomínám na žádný útok proti nim,“ míní Tupá.
Proč bych se přiznával, míní Cempírek alias Lan Pham Thi
Jméno devětatřicetiletého inženýra Jana Cempírka se za poslední týden skoro nepřetržitě točí v médiích a na internetových stránkách. Odpůrci v něm vidí největšího literárního mystifikátora za posledních deset let. Vyčítají mu, že se chtěl jen proslavit. Další lidé mu fandí. Provinční autor obelstil pražskou porotu významné soutěže.
Jak vznikl nápad přihlásit se do soutěže Literární ceny Knižního klubu pod jménem devatenáctileté Lan Pham Thi? Před časem jsem četl román francouzského spisovatel Borise Viana, který ho napsal v roce 1946 pod identitou černocha jménem Vernon Sullivan. Jmenovala se Naplivu na vaše hroby. Zajímalo mě, jestli tento princip bude fungovat i dnes a u nás. V dalším plánu jsem chtěl ale upozornit na to, že v Čechách vedle sebe žijí dvě komunity, česká a vietnamská.
To ale není nic nového. Ve skutečnosti žijí vedle sebe. Není to soužití, což je škoda. Češi Vietnamcům tykají. A média a politici to komentují jen jako klišé.
Chtěl jste tedy vyvolat diskusi? To, co se kolem románu děje teď, už přerostlo jinam. Sám bych osobně nechtěl vůbec vystupovat jako autor.
Právě to vám vytýkají porotci. Že jste se schovával za vietnamské jméno déle, než to bylo třeba. To se nelíbí třeba Tereze Brdečkové. Proč bych se musel k autorství přiznávat? Tereza Brdečková je přítelkyně písničkáře Jiřího Dědečka, který sám měl s mystifikací problém. Vydal před lety verše pod pseudonymem středověkého šlechtice. Byly hezké, ale nechtěl se k nim dlouho přiznat. Je v tom i její osobní problém.
Jaký máte dnes ze všeho pocit? Myslím si, že jsem napsal příběh, který se mohl stát a vůbec není nadsazený, zásadní věci tam jsou reálné. Předpokládal jsem, že ho budou číst pražští intelektuálové, maximálně učitelé. Osobně nepotřebuji publicitu a byl bych nejradši, aby se má fotka vůbec neobjevovala v novinách.
