Podzemí Liberce skrývá tajemné chodby

Štěrk a úlomky kamenů odlétávají od vibrujícího ramene vrtné soupravy. Je konec října, uprostřed Liberce, uprostřed hlavního libereckého náměstí, pár metrů od radnice. Jakoby se do středobodu města sbíhalo to nejdůležitější z celého okolí. A vlastně je to tak. Kamera spuštěná na laně úzkou čerstvě vyvrtanou dírou potvrzuje: vrt narazil na starý rezervoár vody, o kterém se historici zatím jen matně domnívali, že by tu někde mohl i nemusel být.
A objevům není konec: další vrt objevil jinou podzemní místnost. O té nevěděl už vůbec nikdo. „Místo jednoho objektu jsou zde dva. Ten sušší, kde jsou volné komory, by mohl být prastarou studnou. Dno má totiž až v hloubce 550 centimetrů,“ říká dokumentátor Severočeského muzea v Liberci a specialista na podzemní technické památky Ivan Rous. Takový je nejčerstvější a nejzajímavější historický objev Liberce. Jen týden starý. „Poklad“ neležel na povrchu, vydalo ho liberecké podzemí. A poněkud utajeně. Kmitající dělníky pozoruje na libereckém Benešově náměstí v úterý 27. října jen hrstka lidí a nikdo z nich nemůže tušit, na co se teď parta vrtařů a pár lidí kolem nich dívá. „Tady je stěna té kapsy, navrtali jsme se přímo do ní. Kapsa má zvonovitý tvar a pokračuje od stěny tímto směrem,“ ukazuje na monitoru Rous. „Je to starý rezervoár vody, o kterém víme jen z jednoho plánu, pocházejícího z třicátých let dvacátého století. V žádných dalších dokumentech se neobjevuje. Proto jsme si nebyli jistí, zda tu vůbec je,“ říká Rous.
Vrty, které na podzemní místnosti narazily, byly v pořadí druhý a třetí. První vrt neodhalil nic. Kolem jednoho z nich začíná být po chvíli dost živo. „Pojďte se podívat, je tam voda!“ volá kdosi. Nad uzounkým vrtem se teď tlačí hlavy povolaných. Cynika by napadlo, že jeden neopatrný pohyb by stačil k tomu, aby do sebe hlavy ducaly jak koule v kulečníku.
Voda ve vrtu je teď dobře vidět, na hladinu dopadá záře reflektorů ze dvou baterek, které někdo pohotově vyndal z kapsy. A další tasí dlouhý skládací metr a sune ho pod povrch náměstí. „Hladina je metr sedmdesát pod povrchem a sloupec vody je vysoký zhruba metr,“ zazní. Šéf dělníků se obrací na úřednici z magistrátu, která na vrty dohlíží. „To je pro vás ta nejhorší varianta.“ Magistrát chce v místech vrtů postavit kašnu a voda pár desítek centimetrů pod náměstím je i v případě kašny problém.

Sto let staré stoky

Náměstí Edvarda Beneše a voda je v historii libereckého podzemí něco jako Adam a Eva. Vůbec první doložená zmínka o pitné vodě v Liberci se vztahuje právě k tomuto místu a je stará bezmála půl tisíciletí. „Pochází z roku 1559 a hovoří o tom, že na Staroměstském náměstí, dnešním Benešově, se porouchalo čerpací zařízení u studny,“ říká historik Rous. První historická zmínka o vodovodu v Liberci je jen o šest let mladší, tehdejší liberečtí konšelé si v roce 1565 zaznamenali, že na stavbu vodovodu musí povolat odborníka z Kryštofova Údolí.
Vodu, která minulý týden během chvilky zalila jeden z vrtů a postupně začala zalívat i objevený rezervoár na Benešově náměstí, sem stále přivádí právě tento prastarý, ještě dřevěný vodovod. „Dřevo už dávno zetlelo, ale voda jen tak nezmizí. Stále se drží v místech, kudy tento starý vodovod vedl,“ objasnil Ivan Rous, kde se voda pod hlavním náměstím bere. Přitéká sem směrem od plaveckého bazénu, přesně po trase pradávného vodovodu.
Šachty, štoly, podzemní potoky, strouhy i sály, ale také sklepy a kryty, to všechno je liberecké podzemí. A v případě usměrňované vody nejde jen o vodovody, ale také o kanalizaci, byť ta je v Liberci podstatně mladší. První kyanizační stoky nechali liberečtí radní postavit v roce 1848, projekt tehdy ještě zahrnoval otevřená koryta. Ta krytá se objevila až později, první trasa vedla od nemocnice k dnešní Sokolské ulici, druhá k radnici. Délka původních stok byla dva kilometry. Ve dvacátých letech minulého století původní kanalizační stoky začalo město rušit, nahradily je betonové trubky. Za Libercem směrem na Chrastavu kvůli tomu dokonce vyrostla betonárka, speciálně vytvořená pro výrobu kanalizačních rour. Ústřední stavbou dnešní kanalizace je liberecká čistička odpadních vod. „Čistí i splašky z Jablonce,“ dodává Ivan Rous.

Stoka Jizerského potoka

Nejzajímavějším a i nejkrásnějším podzemním vodním dílem v Liberci je podle odborníků stoka Jizerského potoka. Potok pramení v lesích mezi Ruprechticemi a Rudolfovem a napájí Lesní koupaliště. Dále pokračuje přes zoologickou zahradu a Jezírko u zoo, podtéká silnici a areálem někdejšího výstaviště míří směrem ke starým lázním. „V tomto úseku sice potok vede trubkami, ale ty jen vodu zakrývají. Pravé podzemí začíná až za lázněmi, kde se Jizerský potok ohýbá směrem k plaveckému bazénu,“ popisuje historik Severočeského muzea. „Na tomto úseku se dají rozeznat jednotlivé etapy výstavby, kdy například na standardní chodbu, vysokou jeden metr osmdesát centimetrů, navazuje galerie o výšce stropu přes tři metry, o pár desítek metrů se ale vše vrací k normálu,“ popisuje Rous. Zajímavostí Jizerského potoka je podzemní náhon, který se odděluje od stoky pod Tržním náměstím a míří pod dnešní knihovnu, kde kdysi poháněl mlýnské kolo či malou turbínu.
Zatímco vodovodní či kanalizační síť vznikala, protože ji město potřebovalo a je tedy prvoplánovým dílem, stoka Jizerského potoka je naopak částí podzemí, která vznikala mimochodem. Patří k němu i další vodní nádrže, potoky a řeky, které dnes zakrývá město. Podle krápníkové výzdoby nazvaly liberečtí speleologové celou oblast podzemních potoků jako kakras, neboli kanalizační kras. Mezi kakras patří i části Harcovského potoka, a to především u přehrady, pod bývalou Textilanou a pod Soukenným náměstím. Dalším podzemním dílem jsou náhony na systému Františkovského potoka, který pod Kailovým vrchem vtéká do Nisy. Sbírá vodu z Janovodolského, Slunného a dokonce i Plátenického potoka. „Celkově bylo na tomto vodním systému osm vodních děl a délka všech kanálů je v tomto případě neuvěřitelné čtyři kilometry. Regulační místa a přepady se nacházejí nečekaně většinou ve sklepeních domů. Celé toto dílo vznikalo několik století pro potřeby dílen a továren a s rostoucí potřebou vody se od Janovodolského potoka postupně napojovaly směrem na východ další,“ popisuje Rous.
Na podobě libereckého podzemí má zásadní podíl především místní architekt Ulrich Huber - to on vlastně vymyslel liberecké město pod městem. Navzdory tomu dnes jeho jméno zná v Liberci jen pár zasvěcenců a pátrání po osudu muže, působícím v oboru už v poslední čtvrtině 19. století, by vyžadovalo schopnosti detektiva Holmese. Dodnes se vlastně ani stoprocentně neví, jak Huber vypadal. Historici mu připisují podobu muže, který se opakovaně objevuje na nejstarších fotkách zobrazujících vodní díla v Liberci. „Myslíme si, že to je on,“ říká Ivan Rous. Ulrich Huber tak zůstává neznámou i přesto, že to byl právě on, kdo kromě jiného vymyslel celý projekt jizerskohorských přehrad, dnes připisovaný především cášskému přehradáři Intzemu. „Jenže Intze do projektu vstoupil až později, kdy se Huber musel věnovat projektům v Liberci,“ upozorňuje Ivan Rous.
Historik Severočeského muzea dokončuje v těchto dnech o libereckém podzemí podrobnou knihu. Koho tajemství života pod Libercem zajímají, má se na co těšit: kniha s názvem Liberecké podzemí bude k dostání už v prosinci.