Ježíš nebo peklo. Křídou napsaný nápis u jednoho z otvorů, jímž se dá bez větší námahy dostat do útrob plameny zničeného kasina v brněnské Nádražní ulici, jakoby předznamenával, co se mezi ohořelými zdmi v chátrající budově odehrává. Zatímco většina Brňanů kolem domu raději rychle projde, redaktoři Sedmičky u něj strávili den a noc. A šli se podívat dovnitř.
„Korunka nebo dvě by nebyly?“ je nejčastější otázka Karolíny Dvořákové směřovaná spěchajícím kolemjdoucím. Sedí na schodech před někdejším hlavním vchodem do kasina. Je jí devatenáct a už přes rok se potuluje v ulicích Brna. Rodačka z jedné vísky na Vysočině přišla o střechu nad hlavou po neshodě s rodiči. „Zavrhli mě. Kvůli závislosti na pervitinu. Brala jsem jim peníze, prodávala věci. Jednoho krásnýho dne mě fotr zkrátka vyhodil,“ vzpomíná Karolína.
Nový domov má v Brně mezi narkomany v okolí budovy, které čtenáři Sedmičky před dvěma lety dali titul Ostuda města. Stavba, v níž ještě před více než devíti roky sídlila banka, kanceláře firem a luxusní kasino, totiž po tragickém požáru působí nevábně nejen na oči kolemjdoucích, ale i na jejich nosy. Pach spáleniště dávno vystřídal puch výkalů.
Piko na počkání
Slečna z Vysočiny na dávku pervitinu čeká sotva půlhodinu. Pak se odkudsi zjevuje Majk, jak si říká sedmadvacetiletý mladík. Po dívce chce tři stokoruny za psaníčko obsahující gram drogy z „vlastní“ výroby. „Majku, mám jen dvě stě páďo. Zbytek zejtra,“ smlouvá Karolína s dealerem.
Nakonec mladý muž svolí. Strčí peníze od dívky do kapsy značkových riflí a z náprsní kapsy kožené bundy vytáhne téměř neviditelný papírek. Karolíně zajiskří oči a při cestě do útrob vyhořelého kasina se ještě dušuje, že zbytek do dalšího dne určitě „splaší“.
Uvnitř se dívka zdrží jen chvíli. Na to, aby na polévkové lžíci „usmažila“ pro ni nutnou dávku a píchla si ji do třísel, jí stačí sotva půlminuta.
S trochu podlamujícíma se nohama se vypotácí zpátky na schody, kde ztěžka usedne. „Že ty šaliny dneska pěkně zvoní?“ řekne na dlouho poslední větu, podepře si hlavu dlaní a zahledí se do prázdna.
Dění se soumrakem neutichá a zatímco se Karolína oddává drogovému opojení, do budovy se trousí bezdomovci. Pro ně se stal chátrajícím dům dočasným útočištěm. Po setmění tam míří ti nejznavenější, kterým se vyškemrat pár drobných dařilo nejméně. „Nemám ani na pivo před spaním,“ stěžuje si dvaapadesátiletý Karel Růžička. Neléčený alkoholik, jemuž se podařilo propít dům po matce.
S taškou, v níž má kostkovanou deku, míří do míst, kde kdysi býval záchod. Výklenek obložený bílými kachlemi je však už obsazený, a tak hledá vhodný roh, kde by mohl složit hlavu. „Támhle profukuje, tam by na mě mohl někdo šlápnout,“ přemýšlí Růžička nahlas. Postel nakonec vytvoří nedaleko z fošen seskládaného pentagramu.
Konec starých časů
Usínající Růžička ani ostatní „spolubydlící“ netuší, co je čeká následující den. Dřív, nebo později ale musí počítat s tím, že o nocleh přijdou. Dlouholetý spor o vlastnictví domu mezi Magistrátem města Brna a pražskou firmou Porta Brno Plus totiž skončí v polovině dubna složením sedmnácti milionů na účet města. Budova se dočká rekonstrukce.
Než ji ale dělníci obsadí, ještě pár měsíců bude doupětem. „Asi je lepší ten barák nevnímat. Stejně jako lidi kolem,“ říká Kamila Janáčková, která čeká na tramvaj. Nejen ona doufá, že se dočká důstojnějšího prostředí u brněnského hlavního nádraží. Místa, které je vstupní branou do města. A léta spíše tou ostudnou.
