„Policajti, kteří mě vyslýchali, zapřeli u soudu i vlastní podpis“ | E15.cz

„Policajti, kteří mě vyslýchali, zapřeli u soudu i vlastní podpis“

Při prvním výročí okupace sovětskými vojsky 21. srpna 1969 byla Praha plná demonstrujících lidí. V posledním masovém vystoupení se vzepřeli komunistickému režimu. Vláda proti nim poslala příslušníky ozbrojených složek. Zadrželi 1 538 lidí. Zatčený byl i tehdy sedmnáctiletý Miroslav Milan Novák z Tábora.

Reportéři Rudého práva sepsali po srpnové demonstraci reportáž: „Na Národní třídě a Václavském náměstí se pohybovalo víc vlasatců než jindy. Nemyté obličeje, špinavé, potrhané šaty a nerudné hrubiánské chování je odlišovalo od chodců,“ popsali redaktoři podezřelé osoby z připravované „kontrarevoluce“. Jeden výtisk si Miroslav Novák schoval. Proti odpůrcům socialismu zaměřený text měl čtenáře přesvědčit o tom, jak velké nebezpečí hrozilo Československu. Miroslav Novák si udělal vlastní názor, ale za svůj výlet do Prahy pykal až do revoluce 1989. Zatčení mu ovlivnilo celý život.

Proč jste se na demonstraci vypravil?

Většina lidí byla v roce 1968 proti vpádu sovětských vojsk do Československa a já moc nechápal, že si po roce až na výjimky nikdo nestěžoval. Domluvil jsem se s kamarády, že vyrazíme do Prahy společně. Na nádraží jsem ale přišel sám. Držím slovo, a tak jsem jel.

Jak to v Praze ten den vypadalo?

Václavák byl uzavřený. Viděl jsem dokonce, jak k budově federálního shromáždění přijeli příslušníci a z gazíku stříleli slzný plyn na dělníky, kteří pracovali na střeše. Obešel jsem Václavák. U zátarasu stál důstojník s rozepnutým pouzdrem od pistole a hlídal vojáky před sebou. Někteří brečeli. Styděli se a nechtěli tam být. Nejnebezpečnější byli asi milicionáři. Neměli žádný výcvik. Neustále sahali po samopalech a mířili na lidi. Vojáci z pohotovostního pluku chytali demonstranty, i když nikdo nic nebezpečného nedělal. Jako vzor odpůrců socialismu se jim hodili lidé s dlouhými vlasy. Když ale chtěli někoho chytnout, dav ho chránil. Stejně tak, jako když někdo z nastrčených civilů chtěl člověka vytlačit za zábrany.

Co se mezi demonstranty odehrávalo?

V davu byli lidé, kteří měli na očích motoristické brýle. S odstupem času mi došlo, že to mohli být provokatéři, připravení na slzný plyn. Těžko by jinak šel někdo takhle vybavený na demonstraci. Příslušníci pohotovostního pluku měli metrové obušky. Říkalo se jim bušící srdce strany. Vzduchem létali i kameny, ale já jsem neházel. Měl jsem tenkrát úraz ruky. Těžko říct, jestli bych neházel, kdybych byl zdravý. Davová psychóza udělá s člověkem hodně.

Kdy vás zatkli?

Vracel jsem se na nádraží. Pět metrů od vchodu policejní služebny mě chytil člověk v civilu, kterému přispěchal na pomoc uniformovaný příslušník. Zatlačili mě dovnitř a zavřeli do cely.

Jak probíhaly první okamžiky po zatčení?

Musel jsem držet ruce nahoře. Dát je dolů znamenalo schytat ránu. Vyslýchali mě dva příslušníci vysvlečení do bílých tílek. Spustili na mě: „Házel jsi?“ Za mou odpověď, že jsem neházel, mi namlátili a na zemi do mě kopli. Jako důkaz, že člověk házel, příslušníkům stačily špinavé ruce. Člověk si myslí, co vydrží, ale není to vždy pravda. Zvlášť v osmnácti. Zalezl jsem pod stůl. V místnosti měli vysílačku. Slyšeli třeba, jak se dav snaží převrhnout autobus sovětských turistů. To je ještě víc vyprovokovalo. Nakonec chtěli vše sepsat. Každý příslušník, který šel kolem, mě udeřil. Při jedné ráně jsem vrazil do psacího stroje a ihned jsem dostal pěstí. Jeden vyšetřující jedl rybičky nožem přímo z konzervy. Jen tak pro zábavu mi jím začal řezat vlasy.

Co se odehrávalo po výslechu?

Zase mě zavřeli do cely a o půlnoci posadili na vlak do Tábora. Druhý den jsem šel do práce. V devět hodin ale přijeli příslušníci z Prahy, odvezli mě na táborskou stanici u divadla a šli na oběd. Když se vrátili, chtěli ukázat regionálním kolegům, jací jsou machři. Zeptali se: „Umíš jezdit v autě?“ Při odpovědi neumím jsem dostal ránu a přelétl celou místnost. Při další otázce jsem už řídit uměl. Pamatuji si, že se i zvláštně oslovovali. Jednomu říkali Dolárek. Potom mě odvezli do Prahy na služebnu v Bartolomějské, strčili do cely a po týdnu převezli na Pankrác. Vzpomínám, jak nás postavili ke zdi a před námi zrovna nesli kluka celého od krve. Otočil jsem se a hned jsem ji schytal.

Jak dlouho jste byl uvězněný na Pankráci?

Drželi nás tam tři týdny. V cele, kde nebyla ani voda. Tak jsem se celou dobu nemyl. Vězeňskou šeptandou jsme se dozvěděli, že vězně vystěhovali někam do tělocvičny. Nebyli připravení na takový nápor.

Neměli o vás rodiče strach?

Matka mě sháněla. Řekli, že jsem utekl s chuligány. Chtěli mě zapřít. Ona ale neodešla, seděla tam tři hodiny a donutila je přiznat, kde jsem. Poslala mi balík, ze kterého mi půlku ukradli. Když mě pustili, před Pankrácem stáli lidé s fotkami svých dětí a příbuzných a ptali se, jestli jsme je neviděli. Zamlčovat, kde nás věznili, byla jedna z jejich metod.

Jak se o vás potom tehdejší Veřejná bezpečnost zajímala?

Každý rok jednadvacátého srpna si pro mě příslušníci přijeli a odvezli na stanici k divadlu. Seděl jsem tam celý den a večer mě vykopli. V dalších letech třeba jen volali a ptali se, kde mě mohou zkontrolovat. Jednou mi neoprávněně vlezli až do ložnice. Pracoval jsem tehdy v kamenolomu, tak jsem měl teoretický přístup ke střelivu. V Příbrami tenkrát vyhodili do vzduchu sochu Gottwalda. To je možná motivovalo za mnou přijet. Bylo to v sobotu ráno. Probudil jsem se a nade mnou stál příslušník v civilu, asi estébák. Já si na něj šel v pondělí stěžovat. Když mě poslali za náčelníkem, vyběhl proti mně ten estébák, který u nás v sobotu byl. Vyhrožoval, že by si mohl dojet pro brokovnici, kterou u nás zahlédl na chodbě a něco na mě vymyslet. Řekl jsem mu, že zbraň je pouhou dekorací. Bylo mu to úplně jedno. Stejně by to prý nějak zařídili. A bylo po stížnosti. Otočil jsem se a šel domů.

Jak se vám v té době žilo?

V kamenolomu se mi i líbilo. Byla tam oproti jiným zaměstnáním uvolněnější atmosféra. Ve třiceti jsem si ale rozdrtil plotýnku. Už jsem v kamenolomu nemohl pracovat. To se podepsalo i na mém příjmu. Žili jsme pod hranicí životního minima. Doporučili mi, abych si zažádal o sociální příspěvek. I když jsme splňovali podmínky, soudružka na sociálce mi řekla, že si vyžádali posudek z místa bydliště, podle kterého nežiji život řádného pracujícího socialistického člověka. A tak mi příspěvek dát nemůže. Vzal jsem jí papíry z ruky, roztrhal je a řekl, že od nich už nic nechci. Chtěla na mě zavolat bezpečnost, ale mně to bylo jedno. Podporou mi byla matka. Jim chodili estébáci do bytu pořád, její bratr byl politický vězeň. Jeden čas jsme opravdu neměli peníze. Přesto jsem se rozhodl, že pojedeme s dcerou a synem do kina. V Měšicích nás zastavili příslušníci. Našli mi na autě sjeté pneumatiky a chtěli mi dát dvě stě korun pokutu. Nechtěl jsem zaplatit s tím, že nemáme ani na živobytí. Slevili až na padesát. I ty jsem odmítl dát. Nakonec mě pustili, ale dali mi ještě dýchnout. Asi se divili, jak je v socialismu možné, aby někdo neměl padesát korun.

Mohl jste si ještě nějak přivydělat?

Snažil jsem si najít práci. Dělal jsem třeba správce ubytovny pod nemocnicí. Paradox byl, že v Polsku začala Solidarita a ubytovna byla plná Poláků. Jezdili k nám na přivýdělěk, protože v Polsku měli daleko hůř. Ve dne v noci je hlídalo z Holečkových sadů auto. Tak jsem byl zase pod dohledem. Když jsem vzal Poláky na pivo, objednali si dvě najednou. Vysvětlili mi to. U nich se prý stávalo, že než v hospodě vypili jedno pivo, tak úplně došlo.

Za minulého režimu vládla tvrdá cenzura i v médiích. Věřil jste zprávám?

Poslouchal jsem hlavně Svobodnou Evropu, ale ta hodně šuměla. Lépe byl slyšet Hlas Ameriky a Londýn. Ty se jim nepodařilo tolik rušit.

Mohli jste alespoň trochu cestovat?

Nepustili nás ani do východního Německa. Chtěli jsme nakoupit dětem věci, které odsud ostatní vozili. Nejdřív se vymluvili, že mám vousy a na občance ne. Tak jsem se poprvé a naposledy v životě oholil. Bylo to ale marné, nevydali mi výjezdní doložku ani do socialistického státu.

Mohl se člověk v takové době vůbec radovat?

Byl to šedivý život. Režimu se podařil záměr, aby se všichni uzavřeli na chatách a chalupách. Také jsme se zařadili. Nikam jsme nechodili, ani do restaurace.

Sledovali vás v práci?

V kamenolomu byl střelmistr, který měl výjimečné postavení. Udělal odstřel a šel třeba na houby. Byl nám podezřelý. Po revoluci jsme se ze spisů pardubického archivu dozvěděli, že na nás donášel. Žena mě přesvědčila, abych mu řekl, že vím, co dělal. Nic ale nepřiznal a ještě nám začal vyhrožovat. Přitom před tím vystupoval mile, jakoby nic. Je zvláštní, jak jsou tihle lidé otrlí.

Vypořádal se podle vás stát po revoluci s lidmi, kteří sloužili minulému režimu?

Vůbec ne. Vymluvili se, že byla taková doba a že za nic nemohou. Byl jsem u rehabilitačního soudu. Policajti, kteří mě vyslýchali, zapřeli i vlastní podpis. Ani jsem je před soudní síní nepoznal, byli už staří. Nechyběl ale Dolárek, co mě tenkrát učil jezdit autem.

Potěšilo by vás, kdyby odsoudili ty, kteří vám znepříjemňovali život?

Už je mi to vcelku jedno. Ale lidi by neměli úplně zapomínat. Už jsme ani nevěřili, že to někdy skončí. Stačí si vzpomenout, jakou měli komunisté moc. Třeba výbuch Černobylu nám úplně zatajili. Lidé se slunili a chodili na houby. Přitom kdo chytil rakouskou televizi, viděl, jak se nad nás stáčí jaderný mrak. Dnes každý může alespoň říct svobodně svůj názor a cestovat. Mladí lidé žijí lépe, mají zcela jiné možnosti.

Žijete teď konečně podle představ? Odstěhovali jsme se s manželkou na chalupu. Vyrábíme spolu loutky. Já je vyřezávám, žena je obléká a maluje. K této práci mě přivedl pán, který emigroval do Austrálie a tam třicet let na vysoké škole učil design a sochařství. Naučil mě základy řezby. Sám je výborný řezbář. Kuriozitou je už to, jak jsme se seznámili. Chodíme často s manželkou do bazarů. Z legrace jsme na podlahu přilepili pětikorunu a čekali, kdo se ji bude snažit sebrat. On byl jeden z těch, kdo se nachytal.

Miroslav Milan NOVÁK jel 21. srpna 1969 do Prahy na demonstraci proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Bylo mu sedmnáct let. Když se vracel domů, tak ho při cestě na hlavní nádraží zatkli. Zatčení mu ovlivnilo život. Pracoval v kamenolomu, kde si ve třiceti letech rozdrtil plotýnku. Se svou ženou Janou vychoval dceru a syna. Očistil ho rehabilitační soud. Těm, kteří mu znepříjemnili život, se ale spravedlnost vyhnula. Nyní žije převážně na vesnici nedaleko Tábora, kde se společně s manželkou věnuje výrobě loutek.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.