Sklon načrtnout, co ji zaujalo, v sobě Jana Martinická objevila už v dětství. Když se jí na diskotéce zalíbil nějaký kluk, doma ho zkusila nakreslit.
Ještě po letech našla některé výtvory schované pod kobercem. Teď už sedmnáct let vytváří na krajské policejní správě v Praze identikity zločinců.
„Maturitní“ obrázek
Absolventka strojní průmyslovky ani nedoufala, že její záliba bude i jejím zaměstnáním. U policie pracovala nejdříve v kanceláři v oddělení občanských průkazů. Občas, když byla se svojí prací hotová, si z dlouhé chvíle načrtla pár lidí podle fotografií.
„Kolegové mě napráskali šéfovi, obávala jsem se, že mi vynadá. Místo toho ale jednou povídá: Pojď se mnou, vem si tužku a papír. Máme tady svědkyni vraždy a ta ti někoho popíše,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá policejní komisařka.
Tak vznikl první obrázek muže, který v podolském plaveckém bazénu tyčí ubil vrátného. Policisté pachatele chytili a kresba se skutečně téměř shodovala s fotografií.
To byl pro Janu Martinickou začátek kariéry. Obrázek označuje za svůj maturitní a má ho dodnes schovaný.
V Praze je jedinou osobou, která vytváří identikity neznámých pachatelů.
„Vlastně to ještě chvíli trvalo. Nejprve si mě z té přepážky jen půjčovali, když kolega, který dělal identikity, onemocněl. Pak jsem ale udělala psychotesty, tělovýchovné prověrky, k tomu absolvovala zdravotní prohlídku a na tu práci mě vzali,“ vysvětluje policistka, v jejíž pracovně se vystřídaly zástupy svědků, od dětí až po důchodce.
Nezletilé doprovází rodič či jiný dospělý. Blízkého člověka s sebou může mít každý, pokud s ním má větší pocit jistoty. U tvorby identikitu je také policista, který případ vyšetřuje.
„Nejlepšími svědky jsou barmani, lidé na poštách nebo ve zdravotnictví. Barman má vytrénovaný postřeh, musí si pamatovat obličeje, aby obsloužil správné hosty. Podezřele vyhlížející lidi hlídá, aby neutekli bez placení,“ říká komisařka.
Vzpomíná, jak ji jedna barmanka popsala vražedkyni tak detailně, že ji kolegové rychle dopadli.
Když policisté díky identikitu úspějí, pošlou Janě Martinické snímek pachatele, aby měla zpětnou vazbu a mohla se dál zdokonalovat.
Podoba vraha utkví
Cenní bývají pro policisty i svědci, kteří se zprvu dušují, že si podobu pachatele nepamatují. Když dostanou na výběr části obličeje, často nakonec zaberou a něco si vybaví. I když je třeba lupič částečně maskovaný kapucí a brýlemi, stále zbývá nos, pusa a brada.
Na žádost o identikit policejní kreslíři mimo jiné zaznamenávají také celkový popis pachatele včetně postavy.
„Mám zkušenost, že nejvíc se lidem vryjí do paměti pachatelé nejzávažnějších činů. I kdyby tvář vraha chtěli co nejrychleji zapomenout, tlačí se jim do hlavy proti jejich vůli,“ vysvětluje Martinická.
Znásilněná se vyděsila
V úhledné místnosti se dvěma monitory nejednou vzkypí emoce, protože k nim často usednou oběti trestných činů.
Jana Martinická si vybavuje znásilněnou dívku, která se znovu vyděsila ve chvíli, kdy se obrázek začal podobat pachateli. „Najednou se jí ten zážitek vrátil, udělalo se jí špatně a sotva doběhla na toaletu. Já jsem ale v duchu zajásala, protože se podařilo zachytit věrnou podobu pachatele,“ říká policistka.
S některými svědky je těžké pořízení, bojí se spolupracovat. Přitom k obavám nemají důvod, protože jméno svědka se v žádosti o zhotovení identikitu nikde neuvádí.
Pokud svědek rychle se vším souhlasí, zeptá se ho kreslířka, jestli třeba nemá žízeň. Důvodem spěchu totiž podle ní může být například určité nepohodlí.
Někdy Jana Martinická odchází domů vyčerpaná, přesto na svoji práci nedá dopustit. „Tím, co dělám, jsem si splnila sen,“ říká policistka.
