Polštář Liberce proti tsunami: Harcov

Když se v roce 1897 přihnala z Jizerských hor do Liberce přívalová vlna, která v historii města neměla obdoby, řekli si tehdejší mocní: „A dost! Nenecháme si ničit město, ani naše fabriky v okolí řeky.“
A založili vodní družstvo pro regulaci povodí Lužické Nisy. Pozvali si na pomoc místního renomovaného stavitele Ulricha Hubera. Nasbíral zkušenosti s budováním tunelů a kanalizace, takže měl k vodě a přehradám blízko.
„Spolu s geodetem Juliem Krczkou jako první zpracovali hydrologickou mapu okolí města a navrhli systém šesti přehrad v Jizerských horách, které by ohlídaly Černou i Lužickou Nisu,“ říká liberecký historik a dokumentarista Severočeského muzea Ivan Rous.
Studii poslali do Vídně slavnému staviteli přehrad Otto Intzemu. „Ten měl v té době na kontě už jedenáct vodních nádrží hlavně v Porýní, takže Jizerské hory pro něj byly hračka,“ poznamenal Rous.

Přehradář Otto Intze

Intze nakreslil do Huberovy mapy už konkrétní stavby na Harcovském potoce nad Libercem, na Černé Nise v Bedřichově, v Jablonci ve Mšeně, Mlýnici nad Novou Vsí, Fojtku v Mníšku u Liberce a v Oldřichově v Hájích. Jeho specialitou byla hráz s klínem z kamenů, takzvaným předsypem. Ten ji zesiloval a rozkládal tlak vody, takže byla odolnější,“ upřesnil Rous.
Jako první dělníci dokončili liberecký Harcov. Psal se rok 1904. Spolu s ním ještě vznikal Bedřichov na Černé Nise, ale Harcov byl menší a jednodušší. Třeba v tom, že kámen těžili kousek od staveniště, kdežto na Černou Nisu jej museli dovážet. Stavitelé také neřešili žádné protesty lidí.
„V harcovském údolí totiž nestály domy jako například v Jablonci, kde se jejich majitelé bouřili a psali stížnosti císařovi,“ říká šéf jabloneckého závodu Povodí Labe Jaroslav Jaroušek. Plány byly hotové a zbývalo vybrat firmu. Ze dvanácti kandidátů komise zvolila dvě – libereckou Streitzig a spol. a Rella a synovec z Vídně. Jejich původní vysoutěžená cena 450 tisíc rakouských korun se vyšplhala na závratných 789 tisíc. Zásluhu na tom má i textilní magnát Theodor Liebieg. Protože Harcovský potok zásoboval vodou jeho továrnu, na území uplatňoval vodní právo. To znamená, že bez jeho svolení nemohl na potoce nikdo nic stavět. Souhlasil teprve, když mu stavitelé slíbili speciální náhon, spojený s jeho vilou a textilkou. Propustek vedl přes hráz k jeho vile a stavbu dost prodražil.
„Liberecká Textilana byla propojená s přehradou a speciální vodojem v areálu továrny. Plovákem v něm ukazoval hladinu vody v nádrži. Zbořili ho teprve v devadesátých letech s celou továrnou. Škoda, bylo to zajímavé technické dílo,” míní Rous.

Druhá přehrada v Liberci

Podle Jarouška stavitelé na počátku minulého století odvedli vynikající práci. Výsledek byl nejen kvalitní, ale i krásný na pohled. „Intze hlídal úplně všechno, třeba i cement a vápno museli dělníci odvažovat. Použili speciální těsnicí omítku, kterou vynalezli staří Římané, a byla tak kvalitní, že vydržela dodnes,“ poznamenal Jaroušek. I když letos bude Harcovu 107 let, nemuseli ho nikdy vodohospodáři zásadně opravovat. Stačilo jen občas nádrž vyčistit. To udělali naposledy v roce 1982.
Podle Rouse je škoda, že stavbaři nedokončili celou vodní soustavu, která počítala s přehradou v Oldřichově v Hájích na Jeřici. „Kdyby stála, zadržela by vodu vloni v srpnu a přívalová vlna by nesmetla Bílý kostel a Chrastavu,“ míní Rous.
Součástí návrhu byla i další přehrada v Liberci. Měla být dokonce větší než ta v Harcově a zásadně by změnila mapu Liberce.
Měla stát na Jizerském potoce někde tam, kde je dnes Labutí jezírko u zoologické zahrady a chytala by vodu z Černé Nisy. „Z Rudolfova měl do ní vést podzemní přepouštěcí tunel. Zatímco Harcov pojme necelých sedm set tisíc kubíků vody, tato jich měla zachytit téměř milion. Záznamy o tom, proč ji nakonec nepostavili, nejsou, ale nejspíš nebyly peníze,“ upřesnil Rous.