V Africe ani Indii přerovská důchodkyně Žofie Kornelová nikdy nebyla. Přesto už sedm let pomáhá tamním malomocným. Po večerech plete obvazy, které pak zakrývají rány lidem s leprou.
„Snad pacienti vnímají i to, že pro ně někdo obinadlo ručně upletl a myslel při tom na jejich trápení,“ říká Kornelová. Touhu pomáhat lidem má v povaze. Jako křesťanka i coby bývalá zdravotnice. K pletení obvazů se čtyřiasedmdesátiletá Kornelová dostala náhodou. Před sedmi lety ji po mši před přerovským kostelem svatého Vavřince oslovila žena s nabídkou, jestli by nechtěla vyrábět obinadla. Do ruky jí vtiskla bílé klubíčko, přidala pár rad, návod i adresu, kam může gázy posílat.
„Doma jsem se pustila do práce a za tu dobu jsem už udělala okolo tří stovek obvazů, každý o délce metr dvacet. Pletu z čisté bavlny, která je pružná a šetrná k otevřeným ranám,“ podotýká Kornelová.
Její jehlice o sebe cinkají a kmitající ruce musejí uplést dvě stě sedmdesát pět vroubků na délku a třicet ok na šířku. Těla malomocných dětí obepíná bandáž o pět ok užší a právě na nejmenší pacienty pletařka při své práci často myslí. „Dělala jsem dětskou sestru, takže s nemocnými dětmi opravdu cítím,“ podotýká.
V České republice je asi sto žen, které stejně jako ona takto pomáhají trpícím. Většina pletařek je věřících, a do příze tak ukládají i tiché modlitby za životy lidí sužovaných leprou. Nelitují přitom vynaloženého času ani namáhavé práce.
Z Přerovska a Hranicka se postupně do pletení pustilo patnáct žen a za sedm let už odevzdaly přes čtyři tisíce obinadel. Pět kilometrů bandáže. „Člověk by měl pomáhat nejen svým blízkým, ale i takto na dálku. Je to krásné poselství,“ oceňuje nezištnou pomoc přerovský farář Pavel Hofírek.
Děkuji z velké dálky
Infekční onemocnění zvané lepra, které způsobuje znetvoření na obličeji a končetinách, ničí ve světě životy jedenácti milionů lidí. V některých zemích musejí navíc nemocní čelit předsudku, že malomocenství je boží trest. Pacienti trpí bolestí, mají podlomenou psychiku.
Mnozí možná ani netuší, že obinadlo, které si přikládají na ránu, za nimi urazilo tisíce kilometrů. Ti, kteří to vědí, se netají vděčností. „Když z Afriky dorazí děkovný dopis, potěší mě to, dojme i povzbudí,“ uzavírá Kornelová.
