Juraj Tkáč se narodil na Slovensku v Martině. Na Vysočině žije od čtyřiadvaceti let a v jednatřiceti už měl tři atestace v oboru. „Pro někoho to může znít jako provokace,“ usmíval se Juraj Tkáč během rozhovoru. V roce 2008 obdržel Národní psychiatrickou cenu profesora Vladimíra Vondráčka za výzkum v oboru.
Už jste někoho ze závislosti vyléčil?
Závislost se vyléčit nedá. Já říkám, že vyléčený je jen ten, nad kterým zavřou víko na rakvi.
Neděláte si tím negativní reklamu?
Myslím, že ne. Závislost je doživotně nevratné onemocnění s chronickým rizikem recidivy, takže hodně řeším kvalitu života konkrétního člověka.
Jak tedy lidi léčíte?
Klientům zdůrazňuji, aby byli sami sebou. Kladu důraz na emoce, protože závislost je emoční problém. Důležité je nabídnout člověku několik variant, jak závislost zvládnout, z kterých si pak může vybrat tu, která mu nejvíc vyhovuje. Co je nejtěžší při léčbě závislostí? Najít u pacientů motivaci pro doléčení po odeznění akutních zdravotních problémů.
Kde se dá taková motivace najít?
Je to záležitost prožitku. Abstinují například lidé, kteří se v tom cítí.
Vždycky jste chtěl léčit lidi na něčem závislé?
To nějak vyplynulo samo. Připadalo mi, že v těchto těžších oborech, jako je psychiatrie a onkologie, jsou dobré lékařské kolektivy, protože je tak nějak stmeluje zdravotnická frustrace. Interna a chirurgie
mi přišla jako manufaktura na lidi, kde se ztrácí hranice lidskosti a intimity.
Jaké závislosti léčíte?
Kromě návykových látek je to patologické hráčství, závislost na druhé osobě, jídle, sexu a na sociálních sítích, což je stále větší problém.
Jak se projevuje závislost na sociálních sítích?
Takový člověk žije svůj život na síti a začíná mu unikat realita. U počítače tráví prakticky celý den. Mám takové tři pacienty a jeden kvůli tomu přišel i o práci. Jsou to lidé kolem dvaceti let.
Jak takovému člověku pomůžete? Doporučíte mu hodit počítač do popelnice?
Začínám s tím, že jim ukážu svatý obrázek Panny Marie a Ježíška a bavím se s nimi právě o formě prožívání.
Jste věřící?
Ne.
Tak proč svatý obrázek?
Chci je upozornit a zdůraznit jim duchovní stránku věci a vnímání sebe sama. Učím je, aby byli sami sebou. Aby žili poctivě a v přítomnosti. Samozřejmě jde o léčbu, která má nějaký proces.
Vaše názory mohou někoho překvapit…
Nepopírám, že můj přístup může být pro mnoho lidí nepřijatelný, protože často mám pocit, že lidé hledají spíše pochopení pro své nářky a nechtějí toho pro sebe moc udělat. Lítost je negativní cit, háže člověka do minulosti a nedává nabídku jít dál. Hodně lidí má tendenci poměřovat se s jinými.
Proto se jim snažím vysvětlit, aby byli sami sebou a hledali duševní bohatství.
Jak ho lze najít?
Lidé o sobě málo přemýšlí a málo vyhodnocují signály svého těla, jako by žili v matrixu – životem druhých. Prostě by měli žít v přítomnosti. Tím chci říct, že člověk by se měl každý den z něčeho těšit.
Nehraničí to se sektářstvím?
Je to něco, co mohou lidé dávat za zlé, ale nechápu, proč by se člověk neměl zastavit a popřemýšlet, co by chtěl. Jeho přání se mu splní, pokud ví, co chce a proč to chce.
Jaké máte plány do budoucna?
Stále se vzdělávat. To bych chtěl poradit také lidem – ať se soustavně vzdělávají, ať jdou kupředu, protože touha duše je neustále někam směřovat. Myslím si, že cílem člověka je vzdělání a růst. Ale na druhou stranu ani tituly ani diplomy nedělají člověka moudrým, důležitý je zdravý selský rozum.
