Pomáhají lidem, ctí rodinné tradice a mají rády pořádek | E15.cz

Pomáhají lidem, ctí rodinné tradice a mají rády pořádek

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Řidička tramvaje, policistka, vojákyně a strážná ve věznici. Sedmička přináší příběhy žen, které svůj život spojily s uniformou.

Lidé se na ně občas dívají „skrz“ prsty. Ony ale na své zaměstnání nedají dopustit. Musely se totiž prosadit na území, kde dominují muži. Ženy v uniformách.

Dopravní podnik jí dal práci i lásku

Do stejnokroje řidičky tramvaje se Iva Reicheltová z Liberce poprvé oblékla před osmi lety. Oděvní firma, v níž pracovala, se dostala do potíží, a tak dala na radu svého otce a stala se tramvajačkou. Nové zaměstnání ji zachránilo. Byla rozvedená a potřebovala uživit své syny. Práce u dopravního podniku je jistota a navíc pravidelně placená.

„Tatínek tady už několik let pracoval. Řekl mi, abych to zkusila a já ho poslechla. Dodnes toho nelituji,“ řekla Reicheltová.
Jako vášnivá řidička se našla i v kabině tramvaje. „Jezdím strašně ráda. Baví mě to. Jinak je to ale práce jako každá jiná. Má svoje pro i proti. Nesnáším například hádky mezi cestujícími. To si občas říkám, jestli mám tohle zapotřebí. Na druhou stranu si myslím, že řídit tramvaj je jednodušší než třeba autobus,“ dodala řidička.
U dopravního podniku nakonec našla i novou lásku. Před rokem si vzala dispečera, se kterým se denně setkávala v práci. Do rodiny tak přibyl další dopravák.

Dodržela rodinnou tradici i jméno

V kasárnách vyrůstala Věra Vojáčková z Žatce od malička. Vojákem byl její táta, děda i praděda. Když se po maturitě na gymnáziu rozhodovala co dál, příliš se nerozmýšlela. Dodržela rodinnou tradici a přihlásila se na vojenskou akademii.

„Maturovala jsem z chemie a angličtiny. Měla jsem tak ideální předpoklady ke studiu na velitele chemických vojsk,“ vzpomíná dnes osmadvacetiletá kapitánka.
S laboratoří libereckých chemiků se již dvakrát podívala i do Afghánistánu. Poprvé v roce 2007. Podruhé o rok později. Ve válkou rozvrácené zemi strávila dohromady osm měsíců. „Strach jsem měla. Asi jako každý, kdo se někdy zahraniční mise zúčastnil. Pokud někdo tvrdí, že strach neměl, lže, nebo je naprostý blázen. Když přiletí na základnu rakety a člověk neví, co bude, není to nic příjemného,“ vysvětlila Vojáčková.
Svou práci by přesto za jinou neměnila. „Mám ráda řád a pořádek. Že bych pracovala v soukromé firmě si představit nedokážu,“ nechala se slyšet Vojáčková. S tím, že nosí vojenskou uniformu, nemá problém ani její přítel. Sám je totiž voják.

Věřila tomu, co jí řekl brácha

O kariéře policistky přemýšlela Ivana Ducháčková z Jablonce nad Nisou již na střední škole. Práce, kterou znala z vyprávění svého bratra, jí přišla zajímavá. U policie ale v té době nebyl o ženy zájem. Tři roky proto pracovala jako servírka.
„Práce v hospodě mě bavila. Ale pak jsem si řekla, že už toho bylo dost, a chtěla jsem si polepšit i finančně. Zkusila jsem to znovu. A vyšlo to. Někteří lidé mě sice od práce u policie odrazovali, já ale věřila tomu, co mi řekl brácha,“ usmála se Ducháčková.
Jako policistku jí nejvíce baví, že nemusí sedět celý den v kanceláři. Je ráda mezi lidmi a ještě raději, když může někomu pomoci. „O to víc mě mrzí, jak se k nám občas lidé chovají, když někam přijedeme. Hasiče a záchranáře berou mnohem víc,“ posteskla si jablonecká policistka. Na rozdíl od vojenské kapitánky Věry Vojáčkové, přítel policistky nadšený z její práce v uniformě není. Bojí se o ni.

Ve vězení se cítí bezpečněji než na ulici

Uniformy přitahovaly Miloslavu Kopalovou z věznice v Rýnovicích odjakživa. Viděla v nich symbol odpovědnosti a touhy něco dokázat. A tak sama jednu takovou před šestnácti lety oblékla, když se dala do služeb Městské policie v Liberci.

„Chtěla jsem vždycky pomáhat. Léta přibývala a stoupající agresivita lidí mi začala vadit,“ vysvětlila Kopalová důvod, proč od městské policie po čtrnácti letech služby odešla. O uniformu ale nepřišla. Nastoupila totiž jako strážná v rýnovické věznici.
„Cítím se tu mnohem bezpečněji než někde na ulici. Vězni jsou tady pod neustálou kontrolou. Jako policistka jsem si toho zažila dost. Napadení i vyhrožování,“ dodala dozorčí, která reprezentuje rýnovickou věznici v různých sportovních soutěžích a její velkou zálibou je posilování.
„Člověk nikdy neví, kdy se mu fyzická síla a mrštnost bude hodit,“ dodává Kopalová.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video