Portrét pachatele se skládá jako puzzle. Ale je to dřina

Kriminalistům pomáhají při vyšetřování i těch nejnebezpečnějších trestných činů. Jak ale identikit neboli portrét zloděje, násilníka či podvodníka vzniká? Redaktorka Sedmičky si činnost všímavých svědků vyzkoušela na vlastní kůži. Pomohla jí při tom kriminalistka Lenka Pewnerová, která už devět let identikity pachatelů sestavuje.

Za ty roky už ví, že je úplně jedno, jestli je svědek muž, nebo žena. „Určitě neplatí, že by ženy ve srovnání s muži dělaly přesnější portréty. Je to velmi individuální,“ říká policistka.

Podle jejích zkušeností nejlépe sestavují portréty zločinců děti. „Musíme jim samozřejmě s ohledem na jejich věk srozumitelně vysvětlit, jak budeme postupovat, ale nakonec jejich popis bývá velmi povedený. Měla jsem tady dívku, která sestavila podobu pachatele opravdu přesně a podařilo se ho chytit,“ vypráví Pewnerová.

Nervozita a obavy

Dospělí se totiž bojí, že by mohli někomu ublížit. Nechtějí, aby policisté na základě jejich nepřesného popisu někoho neprávem stíhali, a to je znervózňuje. „Identikit ale není fotka, nikdy se nepodaří sestavit ho tak, jak to ukazují v televizních seriálech. Je to jen návod, jak asi pachatel vypadá,“ vysvětluje policistka, která ročně pomůže vytvořit kolem padesáti takových portrétů.

Někdy ale identikit sestavit vůbec nejde, nebo nemá smysl tvář lupiče kreslit. Hlavně starší lidé, které často okrádají podvodníci, si totiž jejich podobu jen obtížně pamatují.

Přestože lidé často zahlédnou pachatele jen na několik vteřin, podle kriminalistů na tom až tak nezáleží. „Když ho vidíte déle, může vám utkvět v paměti víc detailů, ale jde i o hloubku zážitku. Pokud je člověk vyděšený a vystresovaný, nemusí si vzpomenout vůbec na nic,“ vysvětluje Pewnerová.

Proto také není vždy výhoda sestavovat portrét hned po činu. „Nesmí se ale ani čekat moc dlouho, protože paměťová stopa už není tak čerstvá,“ podotýká policistka a po úvodních informacích otevírá program, v němž jsou uložené stovky fotografií.

Jako předlohu pro sestavení identikitu posloužil policista Petr Čunderle, kterého redaktorka viděla jen pár vteřin venku u auta. Na první pohled takový mladý a šikovný chlap. Je ale jasné, že tak fádní popis by kriminalistům asi nestačil.

Se stresem, který zažívají oběti trestných činů, tentokrát problém není. Ale i tak je po chvíli znát, že popsat skutečnou podobu mladého policisty nebude vůbec jednoduché.

Jako první je na řadě tvar obličeje. Na obrazovce se objevuje nabídka: eliptický, pětiúhelníkový, kulatý, oválný k bradě, oválný k temeni a další. Po chvíli bezradnosti je rozhodnuto.

Na řadu přichází uši. Policistka trpělivě kliká myší a ukazuje obrázky odstávajících, přilehlých nebo středně přiléhajících k obličeji. Jakmile si redaktorka vybere, dostává možnost zvolit ještě tvar uší. „To je normální, uší si všimne opravdu málokdo,“ uklidňuje Pewnerová redaktorku, která si moc neví rady. Problémové partie při tvorbě identikitu bývají pro oběti trestných činů také oči nebo ústa.

„Samozřejmě nám hodně pomůže, když má pachatel nějaký výrazný znak, třeba tetování, jizvu nebo piercing,“ říká policistka.

Petr Čunderle nic takového ale neměl, a tak sestavování portrétu pokračuje bez ulehčení. Skládání podoby je jako puzzle a teď jsou na řadě vlasy. Přichází však chvilková krize. Typ moderního účesu, který měl Čunderle na hlavě, v nabídce prostě chybí. Po chvíli padá volba alespoň na ten nejpodobnější. Ještě trochu zesvětlit a zkrátit, a je to.

Pozornost se stáčí k očím. Mají vnější koutek níž, výš, nebo jsou rovné? A co obočí? Rovné, obloukovité nebo lomené? Řídké, střední nebo husté?

Nabídka možností je pestrá, i pokud jde o nos. Policistka ten vybraný ještě zužuje a posunuje, aby byl přesně dle představ „svědkyně“. Ještě zbývají ústa. I tady je tolik možností, že redaktorka tápe. Kriminalistka však trpělivě posunuje obrázky. Radí, že tvůrci identikitu může pomoci, když na chvíli zavře oči a znovu si vybaví pachatele.

„Pokud máte pocit, že tento obrázek by se mohl nejvíc blížit skutečnosti, je lepší dál nepokračovat a nevybírat,“ říká Pewnerová a ukládá další návrh do počítače s tím, že je možné se ke každé variantě ještě vrátit.

Je libo knír či vrásky?

Tvář na počítači získává konkrétní obrysy a nakonec je možné podle potřeby doplnit vousy, knír, strniště, brýle nebo čepici. Nic takového mladý policista neměl a tak přichází na řadu finální úpravy a retušování obličeje. Včetně případného přidělávání vrásek. Na poslední chvíli ještě redaktorka nechává obličej zúžit. Hodina uběhla jako voda. Podle policistů je to standardní čas, jaký oběti trestných činů tráví u sestavování identikitu.

„Jakmile jsme hotoví, ptáme se každého, na kolik procent podle nich odpovídá identikit podobě pachatele,“ říká Pewnerová. Redaktorka si příliš jistá není, tipuje třicet procent. „Určitě to není tak špatné, vidím to zhruba na sedmdesát,“ uklidňuje policistka „oběť ze Sedmičky“.