Postavíme mrakodrap, řekl architekt Karfík. A Baťa mu zatleskal

Mrakodrap administrativní budovy továrny Baťa byl svého času druhou největší budovou v Evropě.

Nejen baťovskými domky se Zlín výrazně zapsal do historie české architektury. Nejvyšší budova ve městě, takzvaná „jedenadvacítka“, měla ve čtyřicátých letech minulého století pevné místo v evropských učebnicích architektury.

Vyšší než téměř osmdesátimetrový zlínský mrakodrap byl v té době již jen palác Všeobecné bankovní jednoty v Antverpách, který měl o necelých deset metrů více.
„Jedenadvacítka, to byla třešnička na dortu fabrik Zlína, vrchol prvorepublikového funkcionalismu v Čechách a konečně i díla Vladimíra Karfíka,“ složil budově i jejímu architektovi poklonu někdejší hlavní architekt města Zlína Pavel Novák.

K rozhodnutí postavit novou správní budovu továrny přimělo Jana Antonína Baťu postupné rozšiřování výroby a nutnost přijímání nových úředníků. Jejich počet přesáhl v roce 1936 dva tisíce. V původní verzi měly vyrůst tři vzájemně propojené budovy. Architekt Vladimír Karfík ale nadšeného továrníka získal pro svůj nápad: postavit ve Zlíně vysoký mrakodrap.

„Všechno se nedá zařídit pouze telefonicky – doporučoval jsem postavit poschoďový mrakodrap, v němž jsou kontakty pomocí rychlovýtahů časově o mnoho úspornější než v případě tří oddělených budov. Mrakodrap je, pravda, stavebně dražší, ale zvýšený náklad se vyrovná úsporou času pracovníků a též úsporou pozemku,“ popsal začátky projektu ve své knize Architekt vzpomíná Vladimír Karfík.

Kostra stála za půl roku

Stavba začala v dubnu 1937, už v září téhož roku dělníci dokončili celý železobetonový skelet. Hotová budova včetně kompletního vnitřního zařízení začala svému účelu sloužit v květnu 1938. Žádné podlaží s výjimkou osmého patra, kde seděli lidé z vedení, nemělo příčky. Všichni úředníci na jednom patře se tak navzájem viděli. „To jistě mělo nemalý vliv na produktivitu práce, protože pokud vás při práci sleduje dvě stě lidí, tak jistě nemůžete lenošit,“ říká projektant Jaroslav Hnilica.

Na třicátá léta minulého století měl mrakodrap řadu technických vymožeností. Mezi ně patřil například systém odstraňování smetí a papírových odpadků. Pro tyto účely dělníci postavili šachtu, která vedla všemi patry a končila ve sběrači s vyklápěním do aut. Nechyběl listovní a balíkový výtah ani dálnopis.
V suterénu budovy byl ústřední firemní archiv, strojovna, elektrorozvodna, dále sklady a dvě telefonní ústředny. Jedna z nich sloužila k vnitřní komunikaci mezi zaměstnanci, druhá k meziměstským hovorům.

Obdiv turistů dodnes vzbuzuje unikátní pojízdná pracovna, kterou měl k dispozici šéf továrny Jan Antonín Baťa. Pracovna byla vlastně jakýmsi výtahem, který měl zajistit rychlý a bezprostřední osobní kontakt se všemi odděleními. Byla vybavená klimatizací, přívodem vody, umyvadlem, kancelářským nábytkem a také signalizačním zařízením, které mělo funkci ústředního nervu řízení a organizace zaměstnanců.

„Všichni cizinci, kteří se jezdí na mrakodrap dívat, se na tuto pracovnu ptají a chtějí ji vidět. S nadsázkou se dá říci, že právě tato místnost je jednou z největších turistických atrakcí mrakodrapu,“ potvrzuje mluvčí krajského úřadu Milan Plesar. Málokdo však ví, že k původnímu účelu sloužila tato pracovna jen výjimečně. Jan Antonín Baťa totiž měl další kancelář v osmém patře, kde sídlilo vedení Baťových závodů.

Moderní a na tehdejší dobu nezvyklý byl i automatický protipožární alarm. Technicky originálně vyřešili architekti také problém s čištěním oken, která zabírala podstatnou část obvodového pláště budovy. Protože v budově nebylo možné otvírat okna, byl na ochozu pojízdný koš, z něhož uklízeči okna i fasádu čistili.
„Mrakodrap vybavili špičkovou technikou, která neměla v republice obdobu,“ konstatoval ve své knize uznávaný zlínský architekt Eduard Staša.

Pochvalně se o budově vyjádřili i další odborníci. „Kdyby zmizel z obrazu Zlína mrakodrap, byla by to pro město stejná situace jako neexistence dvojčat pro Manhattan, respektive New York. Ne nadarmo je toto vrcholné Karfíkovo dílo národní kulturní památkou období funkcionalismu,“ prohlásil někdejší hlavní zlínský architekt Pavel Novák. V současné době je budova po kompletní rekonstrukci a slouží jako sídlo Zlínského kraje a finančního úřadu.
Dokážete si představit Zlín bez mrakodrapu?