Posunout ručičky? Couvání jde špatně, říká berounský hodinář Jaroslav Stíbal

Berounského hodináře čeká o víkendu tradiční noční obchůzka. Musí změnit čas na trojici věžních hodin.

Posun času se dotkne nejvíce těch, kteří v noci ze soboty na neděli budou sloužit noční směnu. Berounští policisté vyjádřili nadšení, že budou mít o hodinu kratší službu. „Naopak ti, kteří nastoupí do služby ráno, budou vstávat o hodinu dříve. Jinak to nikdo moc neřeší,“ řekla mluvčí berounské policie Marcela Pučelíková. Podle zkušených policistů posun času strážce zákona ve službě nerozhodí. „Znám lidi, které změna času vždycky unaví. Mne osobně se to ovšem nikdy netýkalo, ani když jsem sloužil na policii noční,“ řekl berounský kriminalista Radek Lancinger. „Na železnici není mezi druhou a třetí hodinou ranní skoro žádný provoz osobních vlaků, kromě několika dálkových nočních spojů. Železnice ani zaměstnanců se časový posun nedotkne,“ uvedl mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský.
Čas neohrozí ani pohotovost záchranářů. „Nikdy jsem nezažil. že by se změna času nějak dotkla činnosti záchranky,“ řekl Jiří Chládek z berounské záchranné služby.
Noční výšlap k věžním hodinám čeká v sobotu v noci městského hodináře Jaroslava Stíbala. Jednu z nutných obchůzek údržby starých hodin s ním absolvovala redaktorka berounské redakce týdeníku Sedmička Pavla Švédová.

Hodinářem se nikdy nevyučil, přesto se Jaroslav Stíbal řemeslu okolo tikajících strojků a otáčejících se koleček věnuje přes čtyřicet let. „Jsem původně strojař. Hodiny byly můj koníček. Bavilo mě si strojky opravovat i si je sestavuji sám,“ vysvětluje řemeslník, jehož precizní práci vyhledávají nejen lidé z Berouna, ale i z okolí.

Každý den do schodů

Opravuje nejen náramkové hodinky, budíky, ale i věžní stroje. V Berouně se stará hned o tři. Na radnici, Plzeňské bráně a Zábranském kostele. „Každý ten stroj je úplně jiný, ale všechny spolehlivé. Je to ještě poctivá práce,“ říká Stíbal a po schodech stoupá k nejstarším hodinám na Plzeňské bráně. Natahovat je chodí každý den. „Vydrží totiž pětatřicet hodin. Občas sem kvůli tomu jedeme v noci i taxíkem. Pomáhá mi dcera. Už je z ní poloviční hodinářka,“ pochvaluje si Stíbal. Kdyby ani jeden z nich nemohl, zaskočila by manželka. „Anebo by se to musel naučit syn,“ říká rozhodně Stíbal. Ani dovolenou si kvůli tomu neplánují společně.

Nejistá budoucnost

Ze soboty na neděli bude muset všechny tři stroje přeřídit na letní čas. S hodinářskou přesností to dělá ještě v noci. „To aby ráno, až si lidé půjdou pro rohlíky, už viděli správný čas,“ vysvětluje. To, zda se budou ručičky posunovat dopředu, či dozadu, si prý nikdy nepamatuje. „Vždycky si to proto několikrát ověřuji. Ale teď je na to ještě čas,“ říká s úsměvem Stíbal. Zatímco posunout ručičky strojů dopředu není problém, opačně je to komplikovanější. „Když se couvá, je lepší stroj zastavit, hodinu počkat, mezitím oběhnout další hodiny. Jinak by se totiž rozhodil systém bití,“ vysvětluje Stíbal. Čas na věžních hodinách mění dva roky, zatím se to vždy obešlo bez problému. I když má Stíbal práce nad hlavu, budoucnost řemesla nevidí moc růžově. „Hodinářství se neučí, obory se neotvírají. Možná, že až to doklepe naše generace, hodinařina zanikne. Mrzí mě to,“ dodává Stíbal. Podle něj není totiž nic krásnějšího než pocit, když začnou znovu tikat stařičké hodiny, které víc než padesát let nešly.