Povánoční procházka | E15.cz

Povánoční procházka

Petr Chalupa

Nebudu asi sám, kdo se po těch vánočních dnech cítil nakynutě a po těle poněkud zcepeněle. A to bez ohledu na to, zda jsme se v jídle a pohybu hlídali, nebo si dopřávali a lenošili.

Jsme s manželkou v seniorském věku a stravujeme se proto umírněně, jak to k našim létům a neduhům přísluší. Přesto však jsme se shodli na tom, že „takhle to dál nejde“ a musíme s tím něco udělat.
Šel jsme příkladem a vyrazil na zahradu. Mrzlo, nefoukal vítr, dokonce chvílemi přes mraky prosvítalo sluníčko. Zahrada spala, přikrytá bílou dekou. Absolutní klid, stromy ojíněné jakoby je někdo potáhl vatou. Sníh chroustal pod nohama a ze zvuků bylo slyšet jen tíkání ptáků. Naplnil jsem krmítka, rozvěsil lůj. V chatce jsem zatopil, švestkové dřevo praskalo a vonělo… Je to úplně jiné teplo, než to z radiátorů ústředního topení. Abych se rozhýbal pustil jsem se do štípání dřeva a k tomu si zapálil dýmku, kterou sporadicky jen na zahrádce vychutnávám. Splynul jsem. Druhý den se ke mně přidala manželka a společně jsme vyrazili na procházku do tuhnických lesů. Sotva jsme se „hlemejždili“, bylo namrzlo, klouzalo to jako blázen a nemít každý jednu trekkingovou hůlku v ruce, kutáleli bychom se asi celou cestu. Nasávali jsme tu krásu, všímali si jednotlivostí i celků, které nás v tom lese obklopovaly. A slyšeli to ticho, co umí křičet dovnitř člověka. Mně osobně se chtělo ochutnávat sníh z pařezů. Na chvíli jsme se oba opřeli o kmen buku, co nabízel svou letitou sílu.
A potom, když jsem se z procházky vraceli, udělal jsem si záběr našeho paneláku tak, jak je vidět z toho lesního ticha, co máme tak nedaleko. Ale už když se ten obraz vynořil, cítil jsem skoro fyzicky, jak se ty dva světy liší. Ticho našich myšlenek, ve kterých se procházíme a často bloudíme, ale je nám v nich dobře a bezpečně. A také fakt, že se nejde zcela vyhnout tomu co nás obklopuje a s těmi vnitřními myšlenkami se tolik rozchází. Tedy s tím, co se nazývá karlovarskou realitou. Já osobně to cítím jako absurditu a někdy je mi z ní šoufl.
Ovšem po té procházce nám bylo příjemně. Klouby se rozhýbaly, záda povolila. A protože nějaké ty jednotky, kterými se měří to nakynutí a zcepenění jsme jistě vydali, k chuti přišel hrnek čaje s citronem a… (no, museli jsme dojíst tu vánočku).

Autor: Petr Chalupa
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!