I když už to dávno nevnímá, živly člověka doprovázejí téměř na každém kroku městem. Při spěšném proběhnutí Vídeňské ulice se nadýchá nejen vzduchu, ale i vlezlého prachu a dýmu z výfuků stovek aut. Lekníny na hladině Vajgaru se už dávno stáhly, aby uvolnily místo kvetoucím řasám a leklým rybám. Hromádky hlíny a vykopaných dlažebních kostek na frekventovaných chodnících nikoho také nejspíš netěší. Alespoň oheň v posledních letech Hradecké moc netrápí.
Při pohledu do historie se na první pohled může zdát, že živly byly k městu o něco přátelštější než dnes. I přes čištější vodu Vajgaru a městských řek ale přicházely záplavy. Vzduch byl bez prachu a pylů, všude se ale šířily nejrůznější nemoci a nákazy. Nejhorší byl oheň. Jen v roce 1801 sebral přes tři sta životů.
I v Hradci se třese země. Naštěstí jen slabě
Za posledních deset let zaznamenaly seizmologické přístroje v okolí Hradce asi deset slabých zemětřesení. Žádné z nich naštěstí nebylo tak silné, aby představovalo nějaké ohrožení.
„Nejsilněji se země otřásla druhého ledna 1996 v Kostelní Radouni. Stupeň zemětřesení měl hodnotu dva. O deset měsíců později následoval slabší otřes,“ uvádí doktorka Romana Hanžlová z Ústavu fyziky Země. Pro srovnání, nedávné zemětřesení v Japonsku mělo sílu téměř devět stupňů na Richterově škále.
Další epicentra s občasnými, téměř nepocítitelnými otřesy jsou v Suchdole nad Lužnicí a Nové Bystřici. Nejblíž samotnému Hradci se země před několika lety otřásla pod Otínem a Dolní Pěnou. „Obyvatelé města mohli zaznamenat zemětřesení roku 2002 nedaleko rakouské obce Waldenstein bei Gmünd nebo některé alpské otřesy,“ dodává Hanžlová.
Země je důležitým elementem nejen pro seizmology, ale i pro archeology. „Pro mě je zemina jako otevřená kniha. Rád v ní čtu,“ přiznává Vladislav Burian z Muzea Jindřichohradecka. Právě jemu odhalila hradecká hlína některé neobvyklé skutečnosti.
„Velice zajímavým zjištěním bylo, že část Náměstí Míru od sloupu Nanebevzetí panny Marie směrem k zámku měla původně spád neuvěřitelné tři metry a osmdesát centimetrů,“ uvádí Burian. Na druhou stranu, tedy směrem od sousoší k Langrovu domu, se náměstí svažovalo pouze o sedmdesát centimetrů. Celý původní povrch náměstí byl před stovkami let níže než dnes.
Historické centrum Hradce i hrad a zámek jsou vystavěné převážně na skalnatém podloží. Při stavbách městských domů téměř nikdy nepřebývala vykopaná hlína. Naopak se občas, třeba právě při vyrovnávání dolního náměstí, půda musela dovážet.
Jindřichohradecký okres je se svou rozlohou téměř dva tisíce kilometrů čtverečních největším okresem v republice. Necelých devětatřicet procent jeho povrchu tvoří lesy, další třetinu orná půda.
Hranice okresu se nezměnily od roku 1960. Podle informací Českého statistického úřadu tvoří podstatnou část jeho povrchu žuly, rašeliniště a jílovité půdy.
Bradáč na rohu pamatuje, kam sahala hladina Nežárky
Dva a půl tisíce rybníků, zabírajících celkem šest procent plochy okresu. Taková je bilance vodních nádrží na Hradecku. První dochovaná písemná zmínka o nejznámější z nich, Vajgaru, pochází z 23. června 1399. Městský rybník ale existoval už dávno předtím. Ve třináctém století ho z přirozené vodní nádrže tehdejší majitelé hradu Vítkovci přestavěli na součást hradního opevnění.
Jedny z největších záplav postihly Hradec v roce 1840. Déšť z těžkých černých oblak kolem sedmé večer přeplnil rybník Strnad u Radouňky a jeho hráz se provalila. Voda vzala starý Pražský most a pobořila několik domů. Uvnitř těch stavení, která povodeň přežily, bylo podle záznamů na pět střevíců, tedy metr a půl vody.
Rozvodňovala se i řeka Nežárka, která protéká městským parkem a podzámčím. Jedním ze znamení, kam až její hladina sahala, je podobizna přezdívaná Bradáč. Štukovou hlavu vytesal v šestnáctém století neznámý umělec do rohu jednoho z domů za mostem pod Nežáreckou branou. Další úrovně vody, třeba ta z roku 2002 asi metr a půl nad současnou hladinou, jsou vyznačené na několika domcích a garážích na břehu Nežárky pod Husovými sady.
Spolu s blížící se letní sezonou se začínají objevovat první odvážlivci, kteří se chtějí koupat v některém z rybníků na Hradecku. V posledních letech však mnohé odradilo varování před sinicemi. Loňský test Sedmičky ukázal, že nejčistší je voda v pískárně u Jindřiše. To především proto, že nádrž nemá žádný větší přítok, který by ji zanášel nečistotami. Zelenou barvu měly testovací vzorky z Ratmírovského rybníka, Polívek a Vajgaru. Přesto v nich sinic nebylo více než pět procent.
Mnoho Hradečáků v posledních letech mění koupání v přírodě za požitky, které nabízí nově přestavený městský bazén a k němu přilehlý aquapark. Celková využitelná vodní plocha zařízení má rozměr téměř tisíc a půl metrů čtverečních. Z toho dvě stě metrů čtverečních vody je určených pro děti. Součástí moderního bazénu jsou například divoká řeka, vířivky nebo relaxační bazény se slanou vodou.
Pitnou vodu už dávno Hradec nebere z rybníka Vajgar. Město v současné době zásobuje hlavně přehrada Římov. Z landštejnské úpravny vody zase pijí lidé na Dačicku a Novobystřicku. Původní hradecká čistírna odpadních vod funguje už od roku 1976. Před patnácti lety se dočkala přestaveb a modernizace. Vyčištěná a přefiltrovaná voda odtéká do Řečičky nebo do biologického rybníka.
S vodním živlem je v Hradci spojený i zámecký mlýn. První zmínky o něm pocházejí z roku 1485. V sedmnáctém století byl mlýn vybavený čtrnácti vodními koly a od té doby ho místní začali nazývat „U čtrnácti“.
Roku 1887 ho český vynálezce František Křižík přeměnil na první českou vodní elektrárnu. Nainstaloval tam dvě dynama na stejnosměrný proud. Díky němu se Hradec stal prvním městem v zemi, které mělo elektrické osvětlení. Před třinácti lety budovu odkoupil Národní památkový ústav v Českých Budějovicích a kompletně ji zrekonstruoval. Mlýn dodnes zásobuje město asi pětasedmdesáti kilowatty.
Nádech, výdech! Ve vzduchu je prach a pyl
Majestátní klapot mlýnských lopatek ani tiché hučení moderních větrných elektráren člověk v Hradci neuslyší. Zato kouře, prachu a pylů se místní nadýchají více než dost.
Větší problém se všudypřítomným žlutým pylem než majitelé naleštěných aut mají hradečtí alergici. V květnu jsou jejich největšími nepřáteli smrky, javory, břízy nebo jírovce. Naopak nejméně vadí citlivým lidem ovocné stromy. Lékaři se shodují, že nejčastější jsou alergie na pyly z trávy. Ani hlučné sekačky, které se v posledních dnech ozývají po městě a přilehlých sídlištích, proto kýchající lidi nijak netěší.
Podle mnohých je nejprašnějším místem ve městě část Vídeňské ulice od kruhového objezdu u nové nemocnice až po přechod u Alžběty. „Denně tudy ráno v sedm chodím do práce a už v té době Vídeňskou jede spousta aut. Ale jiná cesta do města neexistuje,“ lituje dvaatřicetiletá Petra Vondráčková. Vzduch hradeckého okresu znečišťuje celkem
74 tisíc evidovaných aut.
Na hradecké ovzduší mají vliv i rozsáhlé vodní plochy. Ty jsou velkými akumulátory tepla a regulují množství srážek i zchlazování. Nejteplejší oblastí je Třeboňská pánev, nejstudenější potom okolí Studené u hory Javořice. Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje kolem sedmi stupňů.
Jedna z největších historicky doložených bouří postihla město roku 1734. Podle záznamů se tehdy ze vzduchu objevil kulový blesk, který oknem vlétl do zámku. Nikoho z přítomných tam naštěstí nezranil. Při svém divokém tanci spálila koule sršící elektřinou pouze rámy u několika obrazů. Pak zase zmizela v těžkých černých oblacích.
V zámeckém archivu dodnes existuje doložka, která potvrzuje, že před každou větší bouří zvonili zvoníci z městské věže a dostávali za to zaplaceno.
Dnes živel vzduchu mimo jiné připomíná také památník letců na nábřeží Ladislava Stehny. Pomník má tvar křídla letadla.
Při požáru museli odřezávat koně od hořících povozů
I přes obrovskou vodní nádrž přímo v centru města sužovaly Hradec od nepaměti požáry. Byly kruté a nelítostně braly lidem nejen majetek a střechu nad hlavou, ale i životy. Nejvíc ohňů postihlo město v osmnáctém a začátkem devatenáctého století.
Největší požár zachvátil město před 210 lety. František Tischer celou událost popisuje v Ohlasu od Nežárky z roku 1901. Píše, že náměstí připomínalo ohnivé jezero. V kašně brzy došla voda na hašení a hasičům uhořely hadice, a poté dokonce i celá stříkačka. S velkou námahou prý Hradečáci ochránili zámek, v jehož průčelí už pukala skla a olovo mezi nimi se rozpouštělo. I most pod klášterem zachvátil běsnící živel. Nedalo se přes něj přejet, a tak prchající lidé alespoň od vozů odřezali koně a převedli je přes řeku.
Ani hrad a zámek se ale požárům nevyhnuly. Ten největší je postihl roku 1773. „Shořela tu spousta věcí, například zlatý sál, který podle mě byl podobný tomu v Telči,“ uvádí Stanislava Nováková z oblastního archivu Třeboň.
„Vypráví se, že požár začal ve Vídeňské ulici. Vedle domu U Bílého koníčka byl pekař. Tam si prý neznámý voják čistil bílé ponožky nějakým sirným roztokem, který se vzňal a oheň byl na střeše,“ říká archivářka. Podle dochovaných listin byla celková škoda na majetku po požáru 159 461 zlatých. Pro srovnání, svícen stál dva zlaté, obyčejné dveře šest až osm zlatých.
Roku 1721 zase utrpěl zámecký pivovar, ze kterého po ohni zůstalo pouze spodní kamenné klenutí. Aby se plameny nerozšířily dál, jeden z odvážných lidí ze zámku skočil do vody a uhasil hořící stavidlo a lávku v Malém Vajgaru.
V moderní historii se větší požáry městu naštěstí vyhýbají. Jeden z největších poplachů měli hasiči ke konci loňského července, kdy u nedalekého Lodhéřova hořel seník, ve kterém bylo uskladněných na čtyři sta tun sena. Škodu nakonec hasiči vyčíslili na pět milionů korun, hodnota uchráněného majetku byla šest milionů.
S plápolajícím živlem souvisí i upalování čarodějnic. Před sedmi stovkami let na Hradecku působil jeden z nejkrutějších inkvizitorů v historii. Havel z Kosořic pronásledoval a soudil čtyři tisíce lidí podezřelých z černé magie a spolků s ďáblem. Každého dvacátého uznal vinným. Ve vynášení krutých soudů mu nezabránilo ani to, že se ho pokusili zavraždit.
Hon na čarodějnice podporoval i tehdejší panovník Oldřich III. z Hradce. Hlavně proto, že potřeboval naplnit svou kasu. Inkvizitor totiž dostával třetinu zabaveného majetku kacíře, zbytek připadl vrchnosti.
Povídačky o upalování čarodějnic na náměstí Míru, které se mezi Hradeckými vyprávějí už generace, ale nemají pravdivý základ. Odsouzené totiž odváželi do Prahy, kde je mučili například bičováním, natahováním na skřipec nebo cejchováním.
„Při vykopávkách v devadesátých letech jsme pod náměstím našli žárovou vrstvu. Spíš než upalování na hranici ji ale přisuzujeme právě obrovskému městskému požáru z roku 1801,“ vysvětluje archeolog Vladislav Burian.
