Práce je pro nás koníčkem, shodují se kovář, čalounice i kamnář

Tradiční řemesla vytěsňuje moderní technika nebo nezájem mladých lidí. Sedmička oslovila tři řemeslníky na Písecku a Strakonicku.

Po službách autočalouníků nebo kamnářů se lidé shánějí možná jen jednou za život. Když chtějí něco zničeného opravit nebo postavit.
Kováře zase potřebují jen koňaři. Klasickou práci mu ubraly továrny, které vyrábějí podkovy jako boty. Číslované podle velikosti.

1. Kovář

Povolání předurčila dnes osmapadesátiletému Františku Chmelíkovi z Písku rodinná tradice. Jeho otec a dědeček byli kováři. Už jako malý kluk proto chodil s tátou i on do kovárny, kterou měli u chalupy.
„U nás držíme toto řemeslo hodně dlouho. Máme ve stromu života, který znázorňuje příbuzenské vztahy, i matku dramatika Ladislava Stroupežnického. Za svobodna se jmenovala Chmelíková a byla dcerou kováře,“ vzpomíná.
Také další předci pracovali pro panství Schwarzenbergů a stěhovali se po knížecích kovárnách. František Chmelík se vyučil v Hněvkovicích u Týna nad Vltavou a v sedmdesátém roce nastoupil do píseckého zemského hřebčince. Tam pracuje dodnes, ale už ne jako stálý zaměstnanec. Pojízdnou kovárnu má v dodávce a jezdí ke svým zákazníkům. Od dob, kdy s řemeslem začínal, se hodně změnilo. „Dnes mám třeba plynovou výheň, jsou nové materiály, různé tmely, rychle schnoucí lepidla,“ vypočítává Chmelík. Ani podkovy už si kovář nevyrábí. Hotové jsou lacinější, než ručně vyrobené. Kovář je proto objednává od dodavatelů.
„Mají očíslované velikosti. Jsou různé sady, které pak vybírám rovnou na kopyto,“ popisuje.
Ukovat podkovu po starém způsobu, který je už k vidění spíše ve filmech, ale František Chmelík umí také. „Za minulého režimu to ani jinak nešlo,“ dodává.
Okovat koně není legrace. Stane se, že kopne a může i zabít.
„Na rozdíl od lidí ale u nich člověk ví, co může čekat. Každý rok se mi i tak nějaké zranění stane,“ usmívá se Chmelík. Jak sám říká, zájem o jeho služby koňaři mají. Přesto podle něj už mladí o podkovařinu moc nestojí. „Spíš starší kováři, když zjistí, že se tím dá něco vydělat,“ míní František Chmelík.

2. Autočalounice

K nápadu začít s autočalounictvím přivedla Marii Rekovou z Oldřichova u Písku souhra náhod. V roce 1989 přišla o místo mistrové na učilišti Jitexu v Písku. Zhruba ve stejné době ji známý uprosil, aby mu ušila koženou střechu na jeho veterána. Pak přišly další zakázky. Manželé Rekovi jsou totiž členy klubu automobilových veteránů. Mezi ostatními se brzy rozneslo, že tu a tam něco opraví nebo zrenovují.
„Vystudovala jsem textilní průmyslovku v Jihlavě a vyměřit čalounění do auta je hodně podobné jako naměřit a nastříhat šaty. Ale práce kolem aut se nedá dělat v jednom člověku. Já vím, jak se to šije. Manžel zná typy aut a shání materiály,“ popisuje Reková. Začátky byly těžké, manželé začínali z ničeho. Přes známé sháněli informace o automobilech a zbytek se naučili postupně sami. „Když jsem dostala třeba starou sedačku, tak jsem si ji rozebrala a prozkoumala, jak byla dělaná. Oproti šití oděvních svršků je rozdíl v tom, že na autosedačky nebo střechy dáváme těžší materiály a práce chce větší pečlivost,“ říká Marie Reková. Půl roku šila sama, pak si k sobě začínala přibírat pomocníky. Čalounice nábytku je jen jedna z nich. Výuční obor autočalounice totiž v Česku od roku 1962 neexistuje. „Proto si zaměstnance zaučujeme sami a postupně přecházejí na složitější práce. Školu na to mít nemusí, chceme hlavně přirozenou inteligenci a šikovnost,“ říká Reková. Zhruba za rok jsou z nich dobří autočalouníci.
Jejich rukama prošla řada veteránů značek jako například Rolls Royce, Mercedes, Velorex nebo Pragovka. Zákazníci chtějí čalounit plátěné střechy, opravit motosedadla, potáhnout palubní desky a volanty kůží. Přesto, že je o tyto služby zájem, nebyl by dnes podle Rekové asi tento obor perspektivní. „Existuje čalounění nábytku a dveří. To je ale trochu jiný obor. Autočalounictví je z části pořád ztrátové. Materiály jsou drahé, protože je většinou musíme objednávat z ciziny. V Čechách je často neseženeme. Ale pro nás je práce zároveň koníčkem,“ uzavírá Marie Reková.

3. Kamnář

Až vstoupí pětatřicetiletý Karel Ondrášek z Droužetic u Strakonic do kamnářského cechu, bude na Strakonicku a Písecku jediný. Dát se na kamnářské řemeslo ho donutily požadavky lidí a ekonomická krize. „Původně jsem se učil stavebním strojníkem. Dělal jsem leccos, ale hlavně zedničinu a vedle toho i krby. Ale to nestačilo. Dostával jsem zakázky na opravu venkovských kamen a pecí, a to jsem neuměl, i když se systém jejich stavění dal odkoukat z těch napůl rozbořených,“ říká.
Začal se shánět po učilišti, kde by kamnářství vyučovali, ale před pár lety nikde v Čechách nebylo. Teď dokončuje kurz v Horní Bříze, protože základy řemesla už jako zedník má.
Přestože i do tohoto oboru vstupují počítačové programy, učí se řemeslo, jak se říkávalo, od píky. S papírem, tužkou a kalkulačkou v ruce. Navrhuje kamna, sporáky a pece, propočítává ohniště, tahové a akumulační systémy. Kamnářské nářadí je podobné tomu zednickému až na kamnářské kleště, vodní brusku či úhlovou rozbrusku. Kachle se stále slepují hlínou a kamna musejí měsíce vysychat, než se v nich prvně zatopí. Ale i hlínu, která je i po desítkách let znovu použitelná, nahrazují lepidla, která tvrdnou hned.

Řemeslo znovu ožívá

Mít doma kamna už dávno není jen o parádě. „Kamnářské řemeslo znovu ožívá hlavně kvůli ekonomice. Oproti minulosti teď kamna dokážou vyrobit víc energie. Existují taková, kam se přiloží jen jednou za dvanáct nebo dokonce za čtyřiadvacet hodin,“ poznamenává Ondrášek.
„Je to tvůrčí práce. Na malém prostoru vzniká velká stavba, která vyžaduje preciznost. Kilogram dřeva má velkou výhřevnost a neodborným stavěním by mohlo dojít k výbuchu nebo otravě zplodinami,“ upozorňuje kamnář.