Pracuje sám. Jen on a přístroj

Jeho specializací jsou opravy velkých mikroskopů. Byl i učitelem tance, hraje v kapele a je i vyučeným zlatníkem. Taky rád maluje. Vladimír Romanovský je renesanční muž.

Obživou Vladimíra Romanovského z Jihlavy jsou mikroskopy. Ne ty malé, které známe ze školní výuky. Pracuje pro japonského výrobce velkých mikroskopů JEOL, jehož jedna z evropských poboček je v Paříži. Opravuje elektronové mikroskopy, které prohledávají zkoumaný vzorek svazkem elektronů, namísto skleněných čoček používají elektromagnetické cívky a obraz neukazují v okuláru, ale na monitoru.

Takový kolos má někdy i několik tun, je ale plný jemné mechaniky a elektroniky. „Jen zaučit servisního technika, aby mohl pracovat samostatně, trvá pět let,“ říká Romanovský.

Vystudoval slaboproud na jihlavské průmyslovce, pak návrhy polovodičů na Fakultě elektrotechniky VUT v Brně, kde udělal doktorát, souběžně se ale vyučil v Praze zlatníkem – opravami a tvorbou šperků si přivydělával ke studiu.

Pak odešel do Anglie, kde se při postdoktorátním studiu zabýval elektronovou mikroskopií v ultra nízkém vakuu – v Anglii také jako bývalý závodní tanečník učil tanec. Po návratu do Čech vedl laboratoře Ústavu přístrojové techniky při Akademii věd v Brně. Posléze přijal nabídku japonského výrobce špičkových mikroskopů, aby dělal firmě servisního technika pro Evropu a část Asie. Od té doby Romanovský tráví stovky hodin ročně na tisícikilometrových cestách. Pendluje mezi Tokiem, Paříží, Prahou i Ruskem.

Čekání na Angolu

Čekala ho i mise do Angoly, z té ale prozatím sešlo. „Portugalci koupili pro Angolu tři nejšpičkovější přístroje, ale ty tam stojí už 2,5 roku v přístavu zabalené v krabicích. Kvůli neklidu v této republice ještě nedokončili pro mikroskopy budovu. Tak jsem prošel očkováním, ale do Afriky jsem zatím neodjel. Japonci z mé domovské firmy mají z Afriky respekt: podivná a nebezpečná je pro ně už i Evropa, natož Angola,“ usmívá se Romanovský.

Jeho práce je náročná i na čas. Někdy je oprava hotova za deset minut, někdy stráví na místě dva týdny. Loni byl v Kyjevě, kde šest týdnů instaloval nový mikroskop. „Většinou ale z míst, kde pracuji, znám jen hotely, hospody a letiště. Po celodenní stresující práci zajdeme na zdvořilostní večeři nebo na kulečník k odreagování.“

Pracuje většinou s běžnými nástroji – inbus klíči, šroubováky… Musí být však z nemagnetického materiálu. Využije i osciloskop či optický mikroskop při kontrole čistoty.

Před dvěma lety před Vánoci se při instalaci mikroskopu v Řecku málem nechtěně zapletl do vysoké politiky. Bylo to v době, kdy tam byl při nepokojích zastřelen student. Romanovský pracoval v přísně střeženém zařízení ve skále, kde byl jaderný reaktor. Revoltující studenti se s policií dohadovali, zda kulka z policejní zbraně usmrtila studenta po odrazu, nebo napřímo.

Rozhodnout měla mikroskopická expertiza. Mikroskop, kde pracoval Romanovský, však ještě nebyl zprovozněn. „To bylo paradoxně pro mne štěstí. Ať by totiž ta expertiza dopadla jakkoli, tak bych já nedopadl dobře: byla tam vyhrocená situace, takže bych dostal nakládačku buď od studentů, nebo od policie.“

V pátek večer Romanovský dojede z práce domů, pár hodin poté už zase vyráží s kapelou Draci hrát na zábavu – hraje na klávesy a zpívá. „Je to odreagování. Servisák je totiž spíš osamělá činnost: jste sám s přístrojem a s tím problémem.“ Jeho druhá a momentálně „spící“ profese, zlatničina, je oborem v útlumu, tak aby mohl dát průchod výtvarné vášni, stoupne si někdy doma k malířskému stojanu a vezme do ruky uhel či pastely.

V neděli večer už odjíždí autem na Ruzyni, aby stihl letadlo do místa další zakázky.