Norsko a Česko měly donedávna jedno společné: nikdo by tam nečekal brutální teroristický útok. Po masakru na ostrově Utøya si proto mnoho lidí začalo klást otázku, jak by si s podobnou tragédií poradili Češi.
Odpovědi nejsou příliš uklidňující.
Kdyby se například neznámý střelec zabarikádoval na věži Staroměstské radnice a začal střílet do lidí, speciální policejní jednotka by na místo dorazila zhruba za hodinu.
Pokud by navíc útočník použil stejný scénář jako Nor Anders Breivik a vyhodil předtím do povětří sídlo vlády ve Strakově akademii, mohl by mít zásah ještě větší zpoždění.
„V ideálním případě může vrtulník vyrazit za půl hodiny,“ potvrzuje odborník na terorismus Marian Brzybohatý z Policejní akademie ČR.
A to se týká pouze technického startu. Až doposud navíc musel Útvar rychlého nasazení (URNA) – speciální jednotka určená pro boj s teroristy – o vrtulníky složitě žádat. Administrativní práce je stála desítky dalších minut.
Vrtulník za půl hodiny
To by se nyní mělo změnit a takzvaná URNA by měla na základě jednoho telefonátu získat armádní vrtulník během půl hodiny.
K tomu je však stejně třeba připočítat časovou prodlevu v Operačním středisku Policejního prezidia, které situaci vyhodnocuje a rozhoduje o nasazení specialistů.
„Před příjezdem naší jednotky místo činu většinou zajišťuje pořádková policie, případně krajské zásahové jednotky,“ popisuje šéf protiteroristické jednotky Libor Lochman.
Pořádková policie obvykle jen uzavře širší okolí a hlídá, aby se nikdo nedostal dovnitř. „Není vycvičená k zásahu proti teroristům a nebezpečným pachatelům,“ vysvětluje Brzybohatý.
Podle něj se tedy dá předpokládat, že při této modelové situaci by útočník mohl terorizovat Staroměstské náměstí klidně hodinu i víc.
„Přestože se snažíme dostat na místo co nejdříve, zdržet nás může cokoli. Od dopravní nehody, po nepřesně či pozdě předané informace,“ vysvětluje Lochman.
Udat konkrétní časový údaj o dojezdu nechce ani z taktických důvodů. Z hlediska plánování je to pro útočníka cenný údaj.
Únosce letadla kontaktoval uklízeč
Není vyloučené, že významnou roli v zásahu proti útočníkovi sehraje řadový občan.
„V devadesátých letech tu došlo k únosu letadla. První se s únoscem, který odmítal kontakt, spojil uklízeč letištní plochy,“ vypráví Brzybohatý. Podle něj je to ale nebezpečné, protože nemá potřebný výcvik.
Do příjezdu policie a jejich speciálních jednotek se lidé musejí spolehnout sami na sebe. Co by měli dělat, v tom nechce být policie také příliš konkrétní.
Na stránkách Národního kontaktního bodu pro terorismus se dá například dozvědět, že v případě výbuchu se má člověk schovat do nejbližší budovy a naladit si vysílání rádia či televize. Ale co když po něm někdo střílí? „Nejjednodušší je odsud co nejrychleji utéct,“ říká Brzybohatý.
Při útěku je nejdůležitější kličkovat. Při rovné dráze běhu zkušený střelec cíl zasáhne i v pohybu.
Někdy však utéct nejde. „Důležité je dostat se do bezpečné vzdálenosti a vhodného úkrytu. Úkryt by měl ohrožený zvolit podle toho, jakou zbraň útočník používá,“ radí instruktor sebeobrany Radek Libovický. Při střelbě jsou ideální betonové konstrukce, které střely spolehlivě zadrží.
Pokud je člověk uvězněný v budově, měl by se držet dál od oken a dveří. Úkryt by měl hledat v místnosti, kterou zamkne a dveře následně zatarasí vším, co je po ruce. Nejlepší je nábytek: skříně, křesla, stoly.
„Na ulici je vhodné skrýt se za kola aut, litinové lampy, kovové kontejnery nebo betonové lavičky. V úkrytu by měl člověk zalehnout nebo si alespoň kleknout,“ dodává Libovický. Tím zmenší svou siluetu a pro útočníka už nebude tak snadný terč.
Stejně tak při útoku granátem je dobré zalehnout a hlavu si chránit rukama. Smrtící dosah střepin některých granátů může být až sto metrů, zranit mohou i ve dvojnásobné vzdálenosti.
Mnoha mladým lidem, napadeným na norském ostrově Utøya, zachránilo život předstírání smrti. „Jak správně hrát mrtvého? Důležité je mít strnulý výraz ve tváři a mělce dýchat, aby se příliš nezvedal hrudník,“ popisuje Radek Libovický.
O tento typ instrukcí však podle Mariana Brzybohatého není zájem. „Byla tu celá řada pokusů, jak vzdělávat veřejnost. Usilovala o to například armáda,“ vypráví odborník. Pokud prý k nějakým pokusům dojde, lidé se prý většinou tváří, že se jich to netýká.
Může za to zejména fakt, že Česko zatím s teroristickými útoky nemá mnoho zkušeností.
Také Česku hrozí teroristický útok
Podle Brzybohátého se tak dá označit jen atentát na ministra financí Aloise Rašína za první republiky. Nicméně jak on, tak mluvčí Bezpečnostní informační služby Jan Šubert, varují, že štěstí nemůže Česku vydržet dlouho.
„Podle našich informací zatím zemi nehrozí bezprostřední nebezpečí. Ovšem nemůžeme si naivně myslet, že jsme izolovaný, rajský ostrov v rozbouřeném moři,“ upozorňuje Šubert.
Česko je členem NATO a součástí širší protiteroristické koalice. Vzhledem k tomu se může stát terčem například islámských fundamentalistů.
I když nemá celosvětově takovou mediální pozornost jako Anglie nebo Francie, ani tak velkou muslimskou komunitu.
„Události v Norsku ukázaly, že terorismus může mít i jinou podobu. A takový útok se může odehrát kdekoli na světě,“ dodává mluvčí BIS.
