Přání: Z Nepálu by si přivezl dceru | E15.cz

Přání: Z Nepálu by si přivezl dceru

Do Tábora ho přivedla práce. Nepálec Bishnu Rayamajhi žije ve městě pár týdnů. Svůj životní příběh vyprávěl Sedmičce.

Prapodivná řeč, která se s přesnou kadencí line z rádia, je první, co upoutá při vstupu do jednoho z historických domů v centru Tábora. Mezi stoly prochází drobný muž a nacvičenými pohyby je prostírá. „Ah, už jste tady?,“ vítá s úsměvem na tváři redaktorku Sedmičky a nesměle těká očima z místa na místo. Jeho přízvuk nápadně připomíná ten z rádia. Bishnu Rayamajhi je totiž z Nepálu, stejně jako vysílání, které přes internet poslouchá.

Indická restaurace funguje v Táboře jen pár týdnů. Pravé indické jídlo tu ale servírují i vaří Nepálci. Bishnu v Čechách žije šest let, v Táboře na ubytovně měsíc. Za tu dobu se po památkách ještě neprošel, ale stihl zjistit, že místní lidé nejsou tak „s nosem nahoru“, jak mu říkali písečtí kamarádi.
Právě v nedalekém městě léta žil. Teď ho práce dovedla o pár kilometrů dál, v Táboře začíná téměř od nuly, jako číšník. Usedá ke stolu s nesmělým pohledem a lámanou češtinou Sedmičce vypráví svůj příběh.

Když jí volám, pláče

„Je nás v Čechách asi dvacet. Všichni jsme vlastně příbuzní, z jedné rodiny,“ vysvětluje Bishnu. Sám má v okolních městech dva bratry. Ženu a dvě dcery přitom musel kvůli práci nechat doma v Nepálu. Nad otázkou, co z domova postrádá nejvíc, tedy dlouho nepřemýšlí. „Chybí mi dcera. Je jí třináct let, zůstala v Nepálu, chodí tam do školy. Když jí volám tak pláče,“ povzdychne si Bishnu. Velké přání už se mu postupně začíná plnit. Manželka a jedna z dcer už totiž do Čech po pěti letech odloučení dorazily.
Přesto si Bishnu nestěžuje, má dobrou práci a je za ni rád. Doma byl zaměstnaný jako dělník v textilu. Sehnat kvalitní práci je v Nepálu těžké. V Táboře je v restauraci od pondělka do soboty. Volno má v neděli. To ale s ostatními jezdí do Českých Budějovic na kurzy češtiny.

„Máte hrozně těžký jazyk,“ usmívá se Bishnu. Když chce redaktorka znát jména jeho rodiny, musí si je ale nechat napsat. Nepálské písmo vypadá pro Čecha téměř jako výtvarné dílo. Takže Bishnu vše píše ještě latinkou – Narikala, Susmita a Sangita, manželka a dvě dcery, ženy jeho života.

Věříme sami pro sebe

„Lidi Nepál moc neznají, kultura je samozřejmě úplně jiná,“ říká číšník, kterému chutná český řízek i knedlo, vepřo, zelo. Pro svou potřebu ale vaří z pravé nepálské mouky.

Když se redaktorka pídí po něčem opravdu nepálském, přinese Bishnu zpoza pultu Khukuri, pořádný nůž, který slouží na obranu. V Čechách je ale jen dekorace.

„Jsme hinduisté, ale věříme sami pro sebe,“ odůvodňuje odpověď na otázku, jestli má v evropské zemi a malém městě dost prostoru k vyznání vlastní víry. Zajímavé jsou pro něj i české svátky. „Vánoce se mi líbí moc. Máme něco podobného, ale slavíme v listopadu,“ říká Nepálec.

Nepálské teplo

Venku je patnáct stupňů pod nulou. Přesto jde Bishnu ochotně zapózovat fotografovi na táborské náměstí. „Když tady byl můj táta, nemohl vůbec chodit ven, hned měl rýmu a kašel. Doma je teď v zimě tak pětadvacet stupňů,“ usmívá se. Sám už si prý zvykl.

Při loučení nezapomene na drobnou pokornou úklonu se sepjatýma rukama. Trocha nepálského tepla v zasněženém Táboře je moc příjemná.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!