Prasátko, nejlepší přítel Angličana

Domácí prasata, ilustrační foto

Domácí prasata, ilustrační foto Zdroj: Profimedia.cz

Londýnská dopisovatelka ZENu Anastázie Harrisová před časem informovala tuzemské zahrádkáře o tom, že na ostrovech mají překvapivě mnoho kolegů. A to i z těch nejvyšších společenských vrstev. K dobrému tónu zkrátka patří vlastnictví domácí zvířeny.

Vtipálek P. G. Woodhouse by se při pohledu za okna anglických domovů bavil. Místní domácnosti jsou finančně vyždímané víc, než kdy byly za posledních 35 let, ale Angličané jako talentovaní (nebo stoletým úpadkem dobře trénovaní) pokusní králíci hbitě mění své chování a vyrovnávají se s novými podmínkami s šikovností, nad kterou zůstává rozum stát i veteránce zocelené léty socialistického zásobování.

Dobu plýtvání a excesů v Anglii střídá střídmost a škudlení – ne nepodobné jejich poválečné skromnosti. Rostoucími účty vystresovaná privilegovaná západoevropská městská vrstva se v jedenadvacátém století odhodlaně vrhá zpátky k políčkům a domácímu zvířectvu; o situační humor nebude nouze.

„Drobný pěstitel, Všechno o drůbeži, čtu překvapeně tituly časopisů na Noguchiho skleněném stolku. Christine Frostová je obyčejně zavalená lesklými obálkami nejnovějších titulů o designu. Dům, který začíná stavět nad půvabným jezerem, bude z ekologického a architektonického pohledu natolik mimořádný, že průběh stavby natáčí jeden z nejpopulárnějších anglických programů: Grand Design.

ilustrační fotoilustrační fotoRostoucími účty vystresovaná privilegovaná západoevropská městská vrstva se v jedenadvacátém století odhodlaně vrhá zpátky k políčkům a domácímu zvířectvu…

Všechno, do poslední kličky a stébla (na střeše poroste louka), bylo vymyšleno, navrženo, zafinancováno. Christine už zná i odstín kůže speciálně pro dům v Itálii vyrobených nekonečných pohovek. Zbývá jenom rozhodnout se, které slepice se budou prohánět po minimalisticky řešeném dvorku její moderní zahrady.

„Samozřejmě že budu mít čerstvá vejce!“ utře mé pochybování programátorka, která byla nejblíž zvířeti v zoo, když nabádala dcery, ať si od klece drží uctivý odstup. „Probrala jsem všechno se sestřenicí, která žije ve městě a taky má na dvorku kvočny. Teď zrovna vybírám vhodné plemeno.“

Naskočila mi vzpomínka newyorského malíře Freda. Vyrostl v Americe, ale jeho rodiče se nikdy neoprostili od návyků, které si přinesli z italského venkova. Když bylo Fredovi patnáct, popadnul otec jeho a sekyru a prohlásil, že je na čase, aby se jeho odrůstající fracek naučil zabíjet. „Chovali jsme kačeny. Otec jednu lapnul, chvíli ji chlácholil, a zatímco já ječel ,Tati, proboha ne‘, tak ji přidržel na pařezu a prásk, useknul jí hlavu. Stál jsem tam, hubu dokořán. Hlava odskočila na asfalt, ale bezhlavá kachna obloukem vyletěla přes plot a pak padla – teď už jak zabitá – do sousedovy zahrady.“ Fred dodnes při popisu scény žasne údivem. My, co čteme Drobného pěstitele, víme, že celou půl minutu poté, co je hlava drůbeže dekapitována, mozek zůstává aktivní.

Drůbeží glamour

Osmatřicetiletá Debs Hulbertová se svěřila módnímu ženskému časopisu, že „humánní“ zakroucení krkem jejich slepicím nechává na manželovi, do nedávna vystresovaném PR manažerovi. Poté, co se přestěhovali na venkov, ona sama podstoupila kurz kuchání a draní drůbeže. Hezká matka dvou dětí rovněž chová prasata a v slušivých šatkách londýnského návrháře pózuje v Hunter holinách, proslavených popovými hvězdami. V podpaždí tiskne slepici pyšněji, než kdyby to byla kabelka od Hermès.

Holinky Hunter, proslavené popovými hvězdami, ilustrační foto

Chov domácí drůbeže a pěstování vlastní zeleniny příslušníky zpovykané střední třídy se v Anglii rozmohl teprve v posledním desetiletí. Teprve v okamžiku, kdy to začalo být in, kdy pro Londýňanku otročící módním trendům začalo být neúnosné kdákající slepici nemít. A tak zatímco moravská „děcka“ ohrnula nos nad chlívky, kurníky a králíkarnami, aby mohla nevázána krmením domácí zvěře zaplnit charterové lety směr Egypt a Tunis, pro Angličany se definice luxusu začala radikálně měnit. Jako první začali s chovem vlastního dobytka bankéři a „áčkové“ celebrity.

Zelený titán

Jeden z nejvlivnějších odpůrců globalismu, zakladatel strany, ze které se vyklubala Strana zelených, zakladatel a dlouholetý šéfredaktor nejvlivnějšího ekologického časopisu na světě a neúnavný biobojovník mi v roce 2000 vyhradil patnáct minut k rozhovoru. Přerušována sekretářkou přepojovanými telefonáty zelených potentátů z Ria, Washingtonu a Berlína jsem mu do neútulné, tiskovinami zavalené kanceláře v Richmondu přišla položit jedinou otázku. Jak chce on (a jeho zelení) dostat obyčejné lidi na svou stranu, když jsou ve své propagandě tak negativní a depresivní?

Edward GoldsmithEdward Goldsmith | Wikimedia CommonsEdward Goldsmith

Můj oblíbený týdenní průvodce (Economist) nemohl dnes už zesnulému Teddymu přijít na jméno. Byl plný protikladů, pyšně konzervativní, a přitom nezvykle moderní, nevyčerpatelná studna extrémních názorů a požadavků, ale hlavně: nedal se zaškatulkovat, zařadit, vymezit. Miliony a miliony lidí ho následovaly a vzdělaným lidem západoevropské a americké společnosti vypálil do podvědomí nedůvěru v politiku věčného ekonomického růstu závislého na stále rostoucí spotřebě ropy.

V jeho domácnosti jsem pobaveně žasla nad brčálově zeleným plastovým kýblem, plným zeleninových slupek. Prominentně situován, hyzdil elegantní dlažbu z italského mramoru. „Samozřejmě že to nesmrdí,“ ohradil se dotčeně Goldsmith a sám se ještě dožil toho, kdy tento praktický a nevzhledný výrobek zamořil desítky milionů anglických domácností. Nemusejí mít ani zahradu, ani vlastní balkon, ale mají aspoň řádku květináčů a v nich vlastní kompost. A najednou je společensky nepřijatelné ho nemít.

Například Mexiko, megapolis zamořená lidmi a odpadky, má rovněž nepopsatelně romantické oázy, zahrady připomínající ráj, plné ovoce a křehké zeleniny, kterou pěstitelé dodávají nejlepším restauracím. Úrodné záhony a sady jsou znovuobnovovány v místech, kde prospívaly v dobách, kdy neexistovala spolehlivá doprava a kdy si obyvatelé pěstovali potřebné plodiny místně. Moderní megapolis, jejichž tepny jsou zanesené neustávající dopravní špičkou, potřebují nutně ulevit nějakým geniálním radikálním řešením. A tím se – čím dál častěji – ukazují prastará, míněno sta nebo tisíce let stará řešení.

V Londýně se rozmáhá pěstování biozeleniny v opuštěných skladech a v jinak komerčně nezajímavých objektech. Do Hyde Parku letos vypustili skupinu vepřů, aby rozryli a pohnojili trávník – a tak ho po staru pomohli proměnit v okouzlující louku. A místní městské farmy, které existovaly spíše jako podřadné zoologické zahrady se skupinkou zanedbaných domácích zvířat, se mění v místa, v nichž se chovají žádané staré odrůdy prasat šlechtěné na vyhlášenou anglickou slaninu. A bohatí – jako třeba zpěvák Sting – si pěstují vlastní slaninu.

Nejbohatší chirurg v Tunbridge Wells se při čištění zubů kochá pohledem na své stádo padesáti ovcí, které se vesele prohánějí po jeho soukromé louce ve středu města. Naskakuje vám farmářka à la Marie Antoinette? Trošičku to tím zapáchá. Ale když jdu kolem pro chleba, těším se pohledem na veselé ovce taky. Jejich radostné bečení pod vznosnými duby křemeňáky je balzám pro městskou duši, na rozdíl od zvuku aut – nikdy neunaví.

Svým způsobem Christine nemá na vybranou. Staví výpravný dům, a když už není místo pro pár vepříků, musí mít aspoň slepice. Mít, či nemít slepice je ta pravá otázka společenského postavení. A zatím v Telči – alespoň v letech devadesátých – starosta Jehlička neúprosně pokutoval místní, aby nechovali drobné zvířectvo, protože mu tím kazili jeho ukázkový koncept důstojného města.

Záhon, ilustrační fotoZáhon, ilustrační foto | Profimedia.cz Ilustrační foto

Za hlohem dáme si sbohem

Včera nám přišel e-mail ze spolku zahrádkářů: „Blahopřejeme, přiřazujeme vám číslo osmnáct, a tedy přibližně do roka dostanete zahrádku.“ Nejlepší je ovšem jméno podepsané dámy. Anglická obdoba Schwarzenberga či Kounice. Z každého písmena čiší staletí privilegií. Otec, který mě klackem nutil do našeho nekonečného slavkovského sadu, by nevěřil. Možná by mi připomněl, jak jsem si v pubertě utahovala z pilných pěstitelů kolonie zahrádkářů na Medlánkách. V Tunbridge Wells je to vedle okázalého kriketového klubu jediné místo, kde nenajdete emigranta.

V zazobaném Lewes čínská studentka Amy nechápe, proč její domácí několikrát týdně míří do zahrádkářského ghetta. Nejenom že se nafoukaná Angličanka reje v zemi bez reptání, číní tak s písní na rtech. A ještě veselejší se vrací s košíkem pestrobarevných salátů. Amy pak doma bude udivovat historkami ze života výstředních Angličanů, kteří kopírují nejchudší rolníky v Číně.

Když před čtyřiceti lety Teddy Goldsmith radil Evropanům, ať se učí moudrosti „primitivních“ kmenů, měli ho za šílence. Dnes mu určitý kredit přiznává dokonce už i nejúspěšnější šampion globalistů (Economist). A přitom jenom pokud se čínská a indická střední třída nabaží materiálního luxusu s bezprecedentní rychlostí a bude nás následovat v našem staronovém přístupu, má planeta Země šanci zůstat aspoň z půlky tak svůdná, jako je dnes.