Prásk! Když vám rána do srdce zachrání život | E15.cz

Prásk! Když vám rána do srdce zachrání život

Dostal jeden z první pětice strojků, které se začaly v České republice lidem vkládat do těla. Dnes mu pomáhá žít už třetí defibrilátor.

Je září a na stadionu Rudé hvězdy Praha trénuje jeden z nadaných atletů. Najednou se mu zamotá hlava a padá na zem. Než k němu stačí někdo doběhnout, ztrácí vědomí.

„Probudil jsem se až na Bulovce. Na jednotce intenzivní péče mi natočili EKG plné arytmií. Byl jsem mladý kluk, arytmie v srdci bouřily zprava doleva, mysleli, že jsem zfetovaný,“ vzpomíná na dvacet let starou událost lékař Jiří Dostál. Za čtvrt hodiny měl další zástavu.

Ve třech dnech tuhle epizodu předvedl lékařům ještě několikrát, nevěděli si s ním rady. Znovu a znovu jej resuscitovali a nakonec odvezli do Institutu klinické a experimentální medicíny v Krči.

Nejmladší pacient v republice

Do péče jej dostal tehdejší vedoucí antiarytmického oddělení kardiologické kliniky Jan Bytešník, který mu ještě před Vánoci implantoval do těla první defibrilátor. Krabičku, která dokáže zabránit náhlé smrti.

„Když se srdce chaoticky rozběhne, přístroj to rozpozná, nabije kondenzátor na 35 joulů a dá ránu,“ říká Dostál.

Bylo mu osmnáct let a byl číslo čtyři. „Byl jsem suverénně nejmladším pacientem v České republice, který měl implantovaný defibrilátor. Z první party žijeme už jen dva,“ říká osmatřicetiletý muž.

Tenkrát byl přístroj velký jako dnešní mobilní telefon a pacientovi se musel rozříznout celý hrudník. „Tehdejší implantace byla poměrně složitým chirurgickým výkonem. Bylo nutné našít plošné elektrody přímo na povrch srdce a přístroj vložit kvůli svým značným rozměrům do břišní stěny,“ říká kardiolog Bytešník.

O pět let později se už implantuje o mnoho menší strojek pod prsní sval, a elektroda vede rovnou do srdce. Po operaci zůstává jen malá jizva.

Defibrilátor neléčí, řeší nastalou situaci, aby se „splašené“ srdce opět dostalo do svého tempa. Malý přístroj voperovaný pod prsním svalem dokáže to samé, co každý někdy viděl v televizi.

Záchranář pacientovi přiloží na hrudník dvě ploché elektrody a tělo se náhle otřese výbojem. Srdce pak zase běží správným tempem.

Jako úder lopatou

„Záleží na tom, kdy šok dostanete. Když jste při vědomí, tak cítíte, jako když vás lopatou přetáhnou na plocho přes hruď. Je to rána jako blázen. V bezvědomí je vám to jedno. Jenom když se probudíte, tak vás ten hrudník bolí úplně stejně,“ popisuje lékař Jiří Dostál.

U drtivé většiny pacientů s voperovaným defibrilátorem přichází výboj po šesti až deseti sekundách od začátku arytmie. Když rozpoznají, že se blíží, mají zlomek času na to, aby si našli pohodlnější pozici.

„Není jednoduché dostat ránu za chůze, často spadnete, může to s vámi hodit o zábradlí, zraníte se. Je mnohem jednodušší dostat jej vleže, sednout si nebo aspoň kleknout,“ říká Dostál.

Před rokem jeden takový záběr obletěl svět. Dvacetiletý fotbalista belgického prvoligového klubu Anthony Van Loo se před kamerami náhle kácí na trávník. V té chvíli mu srdce bije rychlostí až dvě stě tepů za minutu. Po chvíli je vidět, jak tělo dostává výboj z implantovaného přístroje. Po šesti sekundách si fotbalista zase sedá. Zápas nedokončil, ale druhý den byl propuštěný z nemocnice bez následků.

Jiří Dostál musel s oblíbenou atletikou skončit ze dne na den. „Půl roku jsem byl v nemocnici. Risknul jsem to a školu nepřerušil. Stalo se mi to v září, do školy jsem se vrátil prvního února. Zvládnul jsem dodělat čtvrťák, maturitu a ještě se dostat na medicínu. Ale byl to hukot,“ usmívá se mladý lékař.

Sportovat nepřestal. „Je chyba skončit úplně. Můžu žít normální život, dělám vysokohorskou turistiku, jezdím na kole. Dělám sporty rekreační nebo výkonnostní, které je možné zastavit do pěti deseti sekund a dostat se na bezpečné místo. Vyhýbám se jen kontaktním sportům, kde by rány mohly mířit na přístroj a poškodit jej, a extrémům, jako je třeba potápění,“ říká Jiří Dostál.

Jeho srdce je až na náhlé arytmie zdravé, režim lidí po infarktu či starších pacientů s ischemickými chorobami srdce vypadá úplně jinak.

I když zpočátku nevěděl, kdy výboj přijde, s léty se naučil rozpoznávat rizika, která šok spustí. „Třeba jednou jsem zapařil, dal si dvě cigarety, i když normálně nekouřím, a druhý den byl výboj,“ popisuje pacient, který má dnes všitý už třetí přístroj v řadě.

Žádný výboj není zcela bez komplikací. Mladší lidé, jako Dostál, mají přístroj umístěný pod svalem, starší lidé jej dostanou jen pod kůži. „Pod svalem je větší rána, víc to krvácí, týden se to hojí,“ říká mladý lékař.

I přes všechny kontroly musí defibrilátor po čtyřech až osmi letech ven, baterky déle nevydrží. Celá mašinka se vyndá a nahradí ji nová.

„Po šesti letech jsem dostal nový, menší, modernější, třetí operace byla v roce 2003 a do půl roku čekám, že půjdu na čtvrtou výměnu,“ odhaduje Jiří Dostál.

Za rok v IKEMu voperují tyto strojky do srdce čtyřem stovkám lidí. Další čtyři stovky pacientů dostanou kardiostimulátor, který napravuje pomalý tep.

Na výboje jen vzpomíná

Teď už Dostál na bolestivé chvilky vzpomíná, zpočátku dostával šoky dvakrát třikrát do roka, teď nedostal výboj už dvanáct let.

Na konci devadesátých let podstoupil ablaci, tedy výkon, při němž se „pálí“ určitá místa v srdci tak, aby se přerušily arytmie. „Sice dál vznikají, ale jsou to krátké epizody, které necítím,“ říká lékař.

Přesto jej defibrilátor bude provázet až do konce života. „S ním se mohu dožít věku jako každý zdravý člověk. Dostal jsem druhou šanci,“ říká lékař Jiří Dostál.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!