Lysá hora v Beskydech je kultovní místo. Její vyznavači na ni chodí, kdykoliv mohou. Patřil k nim básník
Petr Bezruč, který naposledy vyšel na vrchol, který je 1323 metrů nad mořem, v osmaosmdesáti
letech.
Byl mezi nimi lidový beskydský malíř Jan Satina. „Když jsem byl mladší, zašel jsem tam i dvakrát za den,“
říká Satina.
Klub přátel Lysé hory existuje při Klubu českých turistů od roku 1981. Jeho členové, kteří si říkají lysaři, si počítají výstupy. Je to sport, zábava, vášeň. A také něco víc. Traduje se, že lysaři jsou výjimečně zdraví, vypadají mladší, než jsou, a nejsou tlustí. Mají prý veselou mysl. Ve znaku mají zeleného ještěra. Je
to podle Bezruče, který si říkal starý ještěr. Podle počtu výstupů si udělují odznaky, nejcennější, za
dva tisíce výstupů, je platinový.
Osmašedesátiletý Jaroslav Doležal z Ostravy patří k rekordmanům. Už sedmkrát měl v „lysařské“
evidenci více než tři sta výstupů za rok. Za deset let života vyšel na Lysou horu více než čtyřiapůltisíckrát.
„Jezdím ranním vlakem ve tři čtvrtě na pět z Ostravy, v šest jsem na Ostravici. Tak asi za hodinu a půl na Lysé. V hlubokém sněhu to trvá déle. Za příznivých podmínek stíhám vlak v devět z Ostravice domů.
Když je čas, stavím se v hospodě U Freuda. Musím být doma kolem desáté, jinak bych měl průšvih,“ vypráví Doležal.
I když už není úplně zdravý, jeho aktivita se stupňuje. Loni měl 337 výstupů. Letos zatím vynechal osmnáct dní. „Jsou určité překážky. Třeba když je bio zátěž třetího stupně. To nesmím nahoru kvůli srdci. Jsou také výluky, povodně nebo třeba zapomenu průkaz,“ říká Doležal. Jinak, i když musí třeba na pohřeb, vezme to přes Lysou. Mám nohy, tedy chodím Jeho manželka prý tvrdí, že „lysařství“ je fanatismus a sobectví, ale on si svou vášeň nedá vzít. Na vrchol chodí bez pití, bez svačiny a bez svetru, a to i v zimě. „Mám šusťákovku, ledvinku s doklady. Když prší, vezmu si deštník. Také používám lyžařské hole,“ říká Doležal.
V celkovém počtu výstupů ho překonal Rudolf Matušek, který již ale zemřel. Ten za život vyšel na Lysou více než pěttisíckrát. Na otázku, proč tam pořád chodí, neodpovídá Doležal jednoznačně.„Jeden člověk, který tam také chodí, řekl, že to dělá proto, že má nohy. Něco na tom je,“ směje se Doležal.
Dušan Stůšek z Vratimova (na fotografii vpravo) počítá lysařům výstupy. Má klíče od dvou schránek na vrcholu, do kterých lidé házejí záznam o výstupu. „Každý lysař má evidenční číslo. To napíše na papírek, doplní, kolikátý má toho roku výstup a datum,“vysvětlujeŠtůsek. Lístky pravidelně vybírá a výstupy zapíše
do evidence. Jako zaměstnaný člověk nechodí na Lysou horu denně, ale jen o víkendu. Chybí mu čtyřicet výstupů do tisícovky.
Lysař je zdravý a veselý
„Pravidelně se scházíme na vrcholu v neděli v sedm ráno. Jsme tam první. Řekneme si ahoj a podáme si ruce. Někdy se nahoře zdržíme déle. Třeba když má někdo narozeniny. To pak posedíme, zpíváme, hrajeme na kytaru,“ říká dvaapadesátiletý muž.
Na Lysou začal chodit už jako kluk. „Teta má v Malenovicích chatu, tak jsem to měl blízko,“ dodává.
Lidé podle něj chodií na vrchol především kvůli zdraví a také kvůli veselé partě. Pětašedesátiletý
Milan Zyka z Malenovic (na levém snímku) je předsedou lysohorského klubu. Je to velký sportovec. Čtyřicet
let hrál basketbal, byl úspěšným trenérem mládežnického oddílu v bývalé Nové huti. Lysaři ho zlákali, když mu jednou ujel vlak z Ostravice domů. Stavil se v hospodě U Freuda, kde měli sešlost. Tancovali a popíjeli, Zyka se přidal a dostal přihlášku. Dlouho také vedl kroniku. „Nejsme takoví blázni, že bychom chodili jen tam. Pořádáme výpravy na hory po celé republice i na Slovensko,“ vysvětluje.
Mezi lysaři jsou lidé různých profesí. Patří k nim například bývalý dlouholetý poslanec ODS Karel Sehoř. Klubem prošlo skoro osm set lidí. Převládají ti starší. Někteří mají kolem osmdesátky. Když jsou v důchodu, mají čas soutěžit v počtu výstupů.
Ilonu Vojkovskou (snímek uprostřed) přihlásil do klubu manžel. Chodí už i s pětiletou dcerou. „Byla tam už několikrát. Poprvé v bříšku, pak asi ve třech měsících ve vaku, pak v kočárku. Letos poprvé vyšla nahoru sama,“ líčí Vojkovská. Pracuje jako projektantka. „Kamarádi se posmívají, že chodíme pořád na jednu horu,
ale my chodíme i jinam,“ směje se pětatřicetiletá žena.
