Poklidnou atmosféru večerních Modřan rozčísne nečekaná střelba. V jinak tiché čtvrti chodí šílenec s malorážkou a střílí po lidech.
Jeden, druhý, třetí a čtvrtý zraněný. Poslední z nich se pokusil sedmadvacetiletého muže odzbrojit, ale dostal kulku do hrudníku. Policisté naštěstí střelci nasadili pouta dřív, než se mu podařilo někoho zabít.
„Zadrželi jsme ho poblíž meteorologické stanice v Libuši. Byl pod vlivem alkoholu a drog,“ popisuje událost z konce června Andrea Zoulová z pražské policie. Podobné případy, kdy šílenec popadne zbraň a vyrazí zabíjet do ulic, jsou ale v hlavním městě podle policistů naštěstí zcela ojedinělé.
Neznamená to však, že by v Praze nelétaly kulky.
Většinou jde podle zkušeností kriminalistů o vyřizování účtů mezi mafiány, kteří po přestřelce obvykle dokonale zahladí stopy.
Časté jsou i „domácí zabijačky“, kdy jeden z partnerů v rozčilení vytáhne zbraň a začne střílet. Nebo výtržnosti, kdy opilci vyloví z kapsy zbraň a začnou cestou z hospody pálit po lampách.
Málo myslivců
Pražané ale nepatří mezi nejozbrojenější Čechy.
Nejčerstvější statistiky legálně držených zbraní evidují v hlavním městě přes 41 tisíc lidí se zbrojními průkazy, kteří dohromady vlastní necelých 78 tisíc pušek, pistolí či revolverů. V celé republice tvoří Pražané jen asi desetinu všech právoplatně ozbrojených lidí.
„Je to hodně ovlivněné tím, že v Praze je míň myslivců než na venkově. A právě oni jsou v Česku nejčastějšími majiteli zbraní,“ vysvětluje Luděk Králíček z Českomoravské myslivecké jednoty.
Mezi zhruba šesti tisíci pražskými lovci jsou podle Králíčka nejběžnější brokovnice, s nimiž míří hlavně na bažanty nebo zajíce. A pak kulovnice, které jsou vhodné na lov jelenů, srnců či divokých prasat.
Zatímco z jiných oblastí přicházejí rok co rok zprávy o lovcích, kteří se nešťastně postřelí při honech, pražské lesy podobné tragédie nepřitahují.
„Na venkově loví myslivci často ve skupinách, zatímco v Praze chodí střílet spíš sami. Za poslední dobu nevím o jediném případu, že by se tady lovci navzájem postřelili,“ podotýká myslivec Jan Karban.
Samopal ze vzduchovky
V šuplících či sejfech Pražanů ale zůstává schované poměrně velké množství protiprávně držených zbraní.
„Kolik jich doopravdy je, opravdu nedokážu odhadnout,“ přiznává policejní mluvčí Eva Kropáčová.
Dodává ale, že řada těchto zbraní se nakonec dostane kriminalistům do rukou. Ať už je lidé odevzdají sami při takzvaných zbraňových amnestiích, nebo je policie zajistí přímo u majitelů.
„Je neuvěřitelné, co dokážou lidé vyrobit. Dostal se k nám třeba samopal s hlavní ze vzduchovky nebo zbraň udělaná z vodovodních trubek. Byla funkční,“ říká Kropáčová.
Podle policistů ale majitelé kuriózních či historických zbraní, na něž nemají oprávnění, nejsou automaticky nebezpeční. Myslí si to i lidé, kteří se zbraněmi zabývají.
„Chlapík, který má za trámem flintu nebo pistoli po dědovi partyzánovi či pytlákovi, není podle mě státu ani okolí nebezpečný,“ myslí si například Jan Tetřev, soudní znalec v oboru cen zbraní a militárií.
Praha je podle Tetřeva místem, kde je soustředěný obchod se špičkovými sběratelskými zbraněmi. A je tu vzhledem ke kupní síle obyvatel i víc lidí, kteří si můžou pořídit za desítky tisíc vzácné historické relikvie.
„Žije tu také řada vynikajících odborníků. Jsou tu muzea, kde jsou uložené sbírky zbraní,“ dodává Tetřev, který už patnáct let přispívá do magazínu Střelecká revue.
Lékaři na střelnicích
Velkou část pražských „střelců“ tvoří lidé, kteří cílí do namalovaných terčů nebo asfaltových holubů. Policisté mají na seznamu sportovních zbraní přihlášených bezmála 54 tisíc položek.
„Největší boom zájmové střelby přišel na začátku devadesátých let, kdy se na střelnice mohli konečně dostat i jiní než uniformovaní lidé,“ vzpomíná majitel čestlické střelnice Jan Fröhlich. Provozuje ji od roku 1993.
Postupem času ale prvotní nadšení opadlo a měnily se i typy lidí, kteří k němu přicházeli střílet.
„Odpadli třeba rychle zbohatlí podnikatelé. Dnes k nám hodně chodí vzdělaní lidé s vyššími příjmy, střelba není úplně levný koníček. Mají o ni opravdový zájem a přicházejí se uvolnit a vybít. Jsou to třeba právníci nebo lékaři,“ dodává Fröhlich.
