Přestože se v ulicích a na náměstích metropole v posledních letech objevily nové sochy a pomníky, řada míst ještě čeká na svou ozdobu a stejně tak čeká i řada osobností na své připomenutí a poděkování.
Naposledy v lednu schválil magistrátní výbor pro kulturu záměr výstavby pomníku Jana Palacha od Američana Johna Hejduka na Alšově nábřeží. „Sousoší představují dvě šestimetrové plastiky zobrazující postavy. Světlá syna,světlonoše‘ a tmavá úděsem trpící matku,“ popisuje předseda výboru pro kulturu Ondřej Pecha.
Dílo bylo původně vystaveno na Pražském hradě. „Provýstavu v Královské zahradě vznikly dřevěné repliky. Vlivem povětrnostních podmínek vydržely asi patnáct let,“ konstatoval Pecha.
Pomník od zemřelého umělce tak bude nutné vytvořit podle fotografií prototypu a výkresové dokumentace znovu. Cena se odhaduje předběžně na šest až osm milionů korun. Pro dílo úředníci vybrali nové místo, z Hradu se přestěhuje do centra města. „Bude umístěno na Alšově nábřeží na hraně Palachova náměstí. Otevřený prostor by dílu neslušel,“ uvedl Pecha.
Oběť Jana Palacha zatím připomínal jen bronzový kříž v dlažbě před Národním muzeem, kde Palach obětoval na protest proti sovětské okupaci svůj život.
Málo soch?
Metropole je v porovnání s jinými světovými městy na sochy poměrně chudá. K moderní české historii totiž spíš patří bourání soch a pomníků, než jejich budování. „V Praze je málo soch, mohlo by jich tu být mnohem více,“ říká Petra Hoftichová z Galerie hlavního města Prahy.
Město by se podle ní mělo zamyslet nad koncepcí a třeba i vytvořit nějakou komisi, která by se pomníky a sochami v Praze zabývala. Ta by měla hledat volná místa i vybírat osobnosti, které by si pomník v hlavním městě zasloužily.
Zatím je totiž stavba pomníků v Praze mírně chaotickým výsledkem snahy nadšenců nebo různých spolků a institucí než systematických plánů města.
V Praze je přitom podle Hoftichové spousta vhodných prostranství i osobností, kteréby si připomenutí zasloužily. „Nějaká socha nebo fontána určitě chybí smíchovskému Andělu. Naopak díky nové kašně prokouklo Jiřské náměstí na Pražském hradě,“ uvádí dva případy Hoftichová.
A zatímco svou sochu v metropoli v posledních letech získali prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš nebo skladatel Antonín Dvořák, básníci Rainer Maria Rilke neboJiří Orten na ni stále čekají.
Vzpomínka na Havla
Jako jeden z prvních by se pomníku mohl dočkat i loni zesnulý prezident Václav Havel. Sochaře Romana Švejdu a Lukáše Gavlovského inspirovalo obrovské množství vosku, které zbylo ze svíček zapálených na památku Václava Havla. Rozhodli se vytvořit velkou plastiku otevřeného srdce z vosku. Socha vzniká v kulturním centru Trafačka ve Vysočanech a od února do dubna by dílo mělo stát na prostranství u Národního divadla.
Voskové srdce si však nedělá ambici být definitivním Havlovým pomníkem. Diskuzi o pomníku pro zesnulého prezidenta nepřímo odstartoval ministr financí Miroslav Kalousek. Prohlásil, že by si takové uctění Havlovy památky dovedl představit spíš, než po státníkovi pojmenovat ruzyňské letiště, jak navrhuje režisér Fero Fenič. Jeho petici za přejmenování letiště zatím podepsalo přes osmdesát tisíc lidí.
Bývalé Havlově tajemnici Simoně Tančevové se nejvíc zamlouvá nápad sochaře Stefana Milkova ze skupiny Tvrdohlaví. V dolní části Václavského náměstí chce umístit sochu zesnulého prezidenta jako protipól svatému Václavovi z opačného konce náměstí.
„Mám představu spíše figurálního pomníku Václava Havla v nenuceném postoji s rukama v kapsách, s úsměvem a šálou kolem krku,“ řekla Lidovým novinám Tančevová.
V Praze ale nejsou jen osobnosti bez pomníku, ale i sochy hledající vhodné místo. Třeba socha zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Ta měla původně stát na Kozím plácku, kde se to ale nelíbilo místním. Hotové a odlité dílo Michala Gabriela tak hledá místo, kde by se lidem líbilo.
„Máme v depozitáři také krásnou sochu císaře Karla Velikého, která stávala původně na Karlově,“ uvádí příklad Hoftichová. Původní barokní socha panovníka a světce, podle kterého získal Karlov své jméno, musela ustoupit magistrále a teď její kopie čeká, než pro ni galerie najde nějaké nové místo.
Stejně tak čeká na druhou šanci v Lapidáriu Národního muzea monumentální sousoší maršála Radeckého, který za první republiky příliš připomínal monarchistickou minulost.
Před několika lety se přitom v tichosti vrátila jiná socha, která byla v dobách první republiky podobně nepohodlná. Jezdecká podobizna císaře Františka I. teď opět zdobí Krannerovu kašnu na Smetanově nábřeží.
Kardinál i vojevůdce
Stejně pestrý jako přehled čekajících osobností, je i seznam těch, na které se nezapomnělo. Na druhé nádvoří Valdštejnského paláce doputovala téměř třímetrová bronzová socha Albrechta z Valdštejna. Tu odhalili za přítomnosti potomků rodu Waldsteinů po skončení úspěšné výstavy.
Pravá pomníková „žeň” ale vypuká v Praze 28. října. Díky němu se dočkal odhalení pomník Milady Horákové v parku na náměstí Hrdinů na Pankráci.
Prahu obohatila i dvě díla sochaře Stanislava Hanzíka. První je Karel Hašler, který jakoby vystupuje ze zdi Starých zámeckých schodů, místa, které proslavil v jednom ze svých textů. Druhou je pak socha kardinála Berana před katolickou teologickou fakultou v Dejvicích. Stavba pomníku kardinálovi, který byl za své postoje vězněn jak nacisty, tak komunisty, připomněla čtyřicáté výročí jeho úmrtí.
Po letech čekání se pomníku dočkali parašutisté ze skupiny Anthropoid, která provedla v roce 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
A zatím poslední novou či spíše staronovou sochou je americký prezident Woodrow Wilson před hlavním nádražím.
