Pražský Zábranský: V Brně se na nic nečeká, v Brně je všechno hned | E15.cz

Pražský Zábranský: V Brně se na nic nečeká, v Brně je všechno hned

Kristýna Malíková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
David Zábranský se narodil v Praze, bližší je mu ale Brno. Nedávno vydal čtvrtou knihu.

Vystudoval práva, ale jak sám říká, vždy ho to táhlo spíš k psaní. Věnoval se ochraně lidských práv a boji proti diskriminaci. Za první knihu získal ocenění Magnesia Litera, k jehož udělení nabízí v rozhovoru překvapivé vysvětlení.

Ač se čtyřiatřicetiletý David Zábranský narodil v Praze, rád se vrací do Brna, jehož intelektuální prostředí je mu bližší. Před nedávnem vydal svou čtvrtou knihu, přestal kouřit a bojovat s nelehkou otázkou dospění.

Poměrně často jezdíte na autorská čtení mimo Prahu a nedávno jste měl čtení i v Brně. Jaký je váš vztah k Brnu?

Na čtení mimo Prahu jezdím rád. Samotná čtení mě až tak nebaví, ale následné debaty o to víc. A můj vztah k Brnu? Zakládám ho na lidech, které v Brně znám. Mám je rád, takže mám rád i Brno. Možná je to naivní, ale náplň brněnských uměleckých kaváren mi přijde jemnější, dobromyslnější. Pije a diskutuje se víc než v Praze, tam se každý navleče „do uměleckýho“, sehraje na hodinku dvě umělce, ale pak mizí domů, neb ho zítra ráno čeká kariéra umělce. V Brně je to podle všeho jinak, v Brně se na nic nečeká, v Brně je všechno hned.

Vystudoval jste práva a mediální studia. Proč?

Můj otec byl právník a chtěl mít právníka i ze mě. Mně se to moc nelíbilo, protože jsem chtěl být od kolébky novinář. Chodili jsme s otcem na procházky, já mu vysvětloval, proč žurnalistika, on mi vysvětloval, proč práva. Nakonec jsem je začal studovat jenom proto, abych mu vyšel vstříc, ale výsledek stejně nebyl úplně přesvědčivý, například v advokacii, což je meta mnoha rodičů, kteří ze svých synů a dcer chtějí mít právníky a právničky, tak v té jsem nikdy nedělal. Ještě při studiu jsem začal pracovat v nevládním sektoru. Začal jsem v Organizaci pro pomoc uprchlíkům, potom jsem přešel do Poradny pro občanská a lidská práva. Postupně se to vyvinulo tak, že primární náplní mojí práce se stala lidská práva, hlavně pak boj s diskriminací Romů.

Jak vás napadlo pracovat v neziskovkách? Byla v tom revolta vůči otci?

Nejenom. Bylo by mi proti srsti jít do advokacie nebo do komerční sféry. Ale možná bych tam skončil, fakt, že jsem zaseknul drápek v nevládce, byla vlastně shoda okolností. Během studií jsem se přihlásil do programu právních klinik, což byl dodnes docela ojedinělý pokus o propojení právní praxe s tím ryze akademickým prostředím českého způsobu studia práv. Odtud jsem přešel do jedné nevládky a pracoval jsem tam asi šest let.

Kdy jste začal psát?

Asi v osmnácti. Psal jsem poezii. Nebyla milostná, spíš taková formalistní. Ale i tak určitě křičela po lásce.

Za první knihu jste získal ocenění Magnesia Litera. To je úspěch.

Od určité chvíle nejenže tvrdím, ale dokonce si myslím, že jsem tu cenu dostal omylem. Vysvětluji si její udělení tím, že moje první knížka byla moc dlouhá a nikdo ji tehdy před udělením nestihl přečíst.

To si myslíte?

Jsem si tím skoro jistý. Porotci se báli, že by udělali historický průser, kdyby v tom čtyřsetstránkovém svazku náhodou něco bylo a oni by tu cenu nedali… Nedávno jsem četl recenzi od studenta bohemistiky na moji předposlední knihu Kus umělce a ten si to myslí taky. Tak proč by to tak nemohlo být? Mohlo by to tak být, ale zároveň to tak nemuselo být, to nikdo neví. Ale mně se ta představa líbí.

A nekazíte si radost z toho ocenění? Každému se nepovede získat takové ocenění.

To ne asi, to je fakt… Ale já jsem byl ušetřen celé té fáze, kterou si procházejí desítky lidí, co píšou, té fáze propisování se výš. Já do doby vydání první knížky neměl nikde otištěnou ani čárku, což byl podle mě další důvod, proč jsem tehdy dostal tu cenu. Porotci si mysleli, že ten svazek napsal někdo pod pseudonymem. Nemohli uvěřit, že někdo, o kom není v literárním světě jediná informace, najednou napíše čtyřsetstránkovou knihu. No a co by se stalo, kdyby se pak skutečně ukázalo, že autorem je někdo jiný? Uřízli by si ostudu, kdyby cenu nedali už dávno zasloužilému umělci, který si udělal srandu.

Takže takové je pozadí literárního ocenění?

No to nemůžete vědět, ale mně se ta představa líbí, jak jsem říkal. Můžu si dát toho práska…? (potahuje si z cigarety autorky textu, pozn. redakce) Já nesmím, ale děkuju. Nevadí vám to?

Nevadí. Jak jste reagoval na kritiky a nařčení, že vykrádáte Kunderu?

To tehdy bylo skoro ve všech kritikách. Vykrádání, v lepším případě silná inspirace. Od vydání ubíhaly týdny a týdny. S tehdejším nakladatelem jsme si mysleli, že na tak mohutnou knížku musí všichni reagovat, ale nikdo moc nereagoval. Až jsem jednou otevřel Týden. A to byla taková první pořádná rána. Napsal o mně na celou stranu sám Jiří Peňás, kterého jsem měl a mám rád, líbí se mi, jak píše, ale recenze, kterou napsal na ten můj svazek, to byl podle mě trochu ústřel, bylo vidět, že tu knížku četl s odporem, že se do toho musel nutit, a pak mi to prostě dal vyžrat v té recenzi. Ale šokovalo mě to. Do dneška mám vlastně problém s tím, že spoustu výtek zvnitřním, přijmu. Někdo mi řekne vole a já neudělám „ty vole“, ale prostě přijmu, že jsem vůl. Takže jsem byl volem a po určitý čas jsem se bál vycházet z domu.

Uvedl jste, že jste svou první knihu psal v době, která pro vás byla nějakým způsobem zásadní, a že jste se snažil s knihou dospět.

Ale celé to zkrachovalo.

Zavrhujete knihu, protože se vám ten plán nepovedl?

No jistě. Ten vnitřní pohyb k vyspění se neuskutečnil. Z mého nového, anabází s první knížkou poučeného pohledu dospět neznamená nic jiného, než přistoupit na hru na dospělost. Protože to skutečné dospění se, jak se zdá, neodehraje nikdy.

Jaká jsou kritéria dospění?

To je právě ono… Každý si pod dospělostí představuje něco jiného. Já si v té době pod dospělostí představoval řekněme vážnost, serióznost. Dospělý člověk se rozhodně neošívá jako vůl a nešaškuje, tím jsem si byl tehdy téměř jistý. Dospělý člověk se směje akademicky, tím jsem si byl taky jistý. Dospělý člověk zakládá rodinu. I tím jsem si byl jistý. Teď už si nejsem jistý ani jedním z toho, naopak, myslím si třeba, že dospělý člověk může založit rodinu tak, že půjčí nějaké rodině sto korun.

Četl jste prvotinu od vydání?

Ani ne. A na veřejných čteních vůbec. Dřív jsem na čtení ani moc nejezdil, jezdím až teď. A užívám si to. Ale když mi vyšla první knížka, byl jsem úplně svázaný. Třeba na prvním čtení, na křtu, se sešlo poměrně dost významných lidí, kteří na takové akce, jako je křest prvotiny, nechodí. A já nemohl ani kuňknout, a tak jsem začal dělat různé blbiny.

Máte na mysli shazování své knihy?

Přesně tak. Člověk, když není připravený čelit tomu, co nastane po vydání prvotiny, a to není nikdy, tak se začne stahovat. Shazovat sebe a text. Ironizovat. Je to únik, výraz nejistoty.

V knize jste také rozebíral rozdíly mezi Východem a Západem. V médiích se toho posléze chytli a v rozhovorech vás zpovídali, jako by to bylo ústřední téma.

No právě. A to nebylo. Já si s tím hrál, nabaloval na to klišé a vztahy mezi postavami. A pak vznikly ty rozhovory, kde já zdvořile odpovídám na všechno, na co se mě kdo zeptá, i když mě to nezajímá. A já se snažil nad každou otázkou hluboce zamyslet a z toho pak vznikl dojem, že stejně seriózně jsem to chtěl podat i v knize… Což tak ale není.

Uvedl jste, že jste patřil ke zlaté mládeži. Má to spojitost s tím, jak jste téma konzumu pojal v knize ironicky a výsměšně?

Já to někde uvedl? No člověk by k nim chtěl patřit. Ale zlatá mládež je v podstatě jenom krycí název pro to, co chceme všichni. V mém případě to byl po určitou dobu kód pro bezstarostnost a pro štěstí.

Ve vaší druhé knize se objevují pornografické a erotické scény.

Jo. Vybral jsem si jasně zacílené téma, protože v první knížce jsem se vyjadřoval k prvnímu poslednímu. A pak ve spoustě recenzí vyšlo, že se vyjadřuju o věcech, o kterých toho moc nevím. Tak jsem si řekl, když jsem usedal k té druhé knize, že se musím zamyslet a začít psát o něčem, o čem něco vím. Tak jsem redukoval ten svůj svět, až jsem zjistil, že jediné, o čem něco vím, je pornografie.

Kde se vidíte za deset let?

Stojím na křižovatce a před propastí. Jako právník jsem nezaměstnatelný, ale zároveň jsem tak trochu vypadl z té literatury. Se svými texty se pohybuju v takové šedé zóně, mezi lidmi, co už rezignovali na oficiální přijetí. Upadl jsem k lidem, kteří jsou z určitého hlediska bezvýznamní, přehlížení a smutní. Ale za deset let budu šťastný. Budu mít ten zásadní úkol, založení rodiny. Je otázka, jestli půjdu k oltáři, nebo jednoduše dám někomu stovku.

DAVID ZÁBRANSKÝ

* Narodil se 3. března 1977.
* Studoval na Univerzitě Karlově v Praze mediální studia a právo.

Napsal knihy:

* 2006 román Slabost pro každou jinou pláž
* 2008 román Šternův pokus milovat
* 2010 novela Kus umělce
* 2011 román Edita Farkaš

Autor: Kristýna Malíková

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video