Před dvaceti lety mluvili z kašny na náměstí. Jak žijí teď? | E15.cz

Před dvaceti lety mluvili z kašny na náměstí. Jak žijí teď?

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V listopadu 1989 stanuli v centru dění, ale politickou kariéru neodstartovali. Studentka, starosta, fotografka. Jak na sametovou revoluci vzpomínají a co říkají dnešku?

Redaktorka Sedmičky se vydala za třemi lidmi, kteří byli v Českých Budějovicích těsně spjatí s událostmi po 17. listopadu 1989. Mojmír Prokop a Monika Němcová tehdy pravidelně mluvili k lidem na náměstí Přemysla Otakara II. i jinde, Bohuslava Maříková demonstrace fotografovala.
Pak se jejich cesty rozešly, a třebaže tu všichni dál žijí, u kašny se potkali až teď – kvůli společnému focení. Jejich osudy jsou zcela rozdílné, ale upřímná radost ze setkání i mnohé pocity ze stavu současné politiky je zase spojily.

1. Studentka

Monika Němcová tehdy studovala první ročník oboru angličtina-němčina na pedagogické fakultě. Ocitla se v centru studentského dění tak jako její vrstevníci Martin Ehrlich, Radan Běhoun, Pavel Zeman a další. „Kdyby se to stalo teď, když mám dvě děti, opravdu nevím, zda bych si znovu před dav stoupla,“ přiznává nyní.
Jednou z nejsilnějších vzpomínek je pocit, s nímž šla v čele studentského průvodu. Myslela na to, že náměstí sevřené domy se může stát pastí a že v oknech a na střechách mohou být ostřelovači. Bylo pár měsíců po masakru na čínském Náměstí nebeského klidu.
„Hodinu předtím, než jsme vyšli z kolejí, někdo volal, že v Lišově jsou tanky a jedou na Budějovice. Věděli jsme to jen my v úzkém kroužku na koleji K1. Nechtěli jsme šířit paniku, ale ani udělat osudovou chybu,“ vybavuje si. Rozhodování bylo těžké, vyhrála intuice.
Vždycky chtěla vycestovat a co nejvíce se v cizině naučit. V tom jí revoluce pomohla, škola záhy navázala kontakty s univerzitou v Linci. Němcová hned v dubnu 1990 odjela do výzkumného ústavu biologického v Alpách. Tam si vydělala na cestu do Ameriky a Kanady.

Největší úspěch? Rodina

Roku 1991 se vrátila a založila dvě firmy – překladatelskou a realitní. Obě řídí dodnes, věnuje se hlavně realitní činnosti pro české i zahraniční investory a realitní fondy. „Vždycky jsem chtěla pracovat v mezinárodním prostředí, nasávat odlišné kultury, způsob života a práce, učit se jazyky. Moci se podílet na spoluvytváření podoby měst a krajiny považuji za velké štěstí,“ vysvětluje.
Na pražském ČVUT získala manažerský titul MBA, firmám se daří. Za svůj největší úspěch ale považuje rodinu. S partnerem vychovává dva malé syny, staršího už vede ke své velké zálibě v horolezení.
V politice do výšin nestoupala, ale věci veřejné jí lhostejné nejsou. „Je s podivem, že u nás beztrestně procházejí věci, kvůli nimž by politici jinde ve světě museli okamžitě rezignovat,“ říká. Stála s Jiřím Lobkowiczem u zrodu strany Cesta změny, u voleb však strana šlechticů, bankéřů a podnikatelů před sedmi lety neuspěla. Nyní je řadovou členkou strany TOP 09.
V současné české politice jí chybí hlavně osobní zodpovědnost a slušnost. Jednu z mála nadějí, jak ji do politiky vrátit, spatřuje v lidech vychovaných v duchu šlechtického hesla „Tradice zavazuje“.

2. Starosta

Mojmír Prokop. Nejpůsobivějších pět minut slávy si zažil, když dav na náměstí skandoval „Prokop na radnici“.
Z kašny mluvil tehdy jednašedesátiletý penzista Mojmír Prokop každý den. Většina lidí v jeho slovech nacházela havlovskou moudrost a nadhled.
Do křesla starosty usedl začátkem roku 1990 s podmínkou, že to bude jenom na rok. Nikdy nebyl v žádné straně, v listopadu 1989 patřil k zakladatelům místního Občanského fóra. Vzniklo v Malém divadle, kde pracovala jeho žena.
Povoláním meteorolog učil do roku 1968 na zemědělské fakultě. Pak ho ale z politických důvodů vyhodili a přes šestnáct let dojížděl do pražského Výzkumného ústavu energetiky. V důchodu si přivydělával na letišti.
Po událostech v Maďarsku a Německu prý bylo „něco ve vzduchu“ i u nás, jen si neuměl představit, že bude převrat tak klidný. Vzpomínka na tanky v roce 1968 byla pořád živá, tentokrát čekaly v nedaleké ulici 28. října na povel autobusy s policisty a milicionáři v plné zbroji. „Dnes se říká sametová revoluce, ale byla to maximálně evoluce. Byli jsme úplně bezmocní. Ačkoli jsme například věděli, že z krajského výboru KSČ nebo ze sídla státní bezpečnosti odvážejí náklaďáky spoustu věcí, nemohli jsme tomu zabránit,“ říká Prokop.

Chtěl emigrovat

Paradoxně se pak sám ocitl na seznamu spolupracovníků státní bezpečnosti, protože se mu jako bumerang vrátil jeho podpis ze začátku šedesátých let. Chtěl tehdy odjet s rodinou za tetou do Francie s vidinou, že emigrují. Dostali prý povolení vycestovat jen pod podmínkou, že po návratu řekne, co ve Francii zajímavého viděl, hlavně jaká letadla.
Kvůli matčinu zdravotnímu stavu se ale Prokopovi nakonec vrátili domů. Následovaly výslechy.
„Nikdy jsem nikoho neudal ani jim neřekl žádné informace, které měly nějaký význam,“ zdůrazňuje.
Jak slíbil, vedl radnici jenom rok do prvních svobodných voleb, a ačkoli ho pak navrhli jako poslance do Federálního shromáždění, místa se vzdal. Rád vzpomíná na nadšení a nevýslovnou energii prvních měsíců svobody, s menší radostí už na další vývoj, kdy začaly vznikat strany a sílil boj o moc. Konec svého starostování označuje s odstupem jako moment, kdy „mouřenín odvedl svou práci a mohl odejít“.
Dosud je hrdý hlavně na to, že se mu na radnici povedlo uchovat atmosféru slušnosti, navázat kontakty s Rakouskem a Německem, rozjet výměny studentů.
Vedl skauty a byl u vzkříšení Rotary Clubu, jehož je dosud čestným členem. Po odchodu z čela města ještě pár let učil na zemědělské fakultě, pak šel do penze.
Opravuje chalupu na Šumavě, jezdí na kole, začal psát o roce 1989 knihu, ale nedokončil ji. Z dob svého starostování si nejvíc cení toho, že se z bývalého Muzea dělnického revolučního hnutí stala Jihočeská vědecká knihovna.
Lidé ho tehdy prý zásobovali spoustou skvělých nápadů, ale chyběly zákony a peníze. Teď mu nejvíc chybí morálka. „Společnost zhrubla, žene ji snaha mít úspěch za každou cenu,“ míní. Věří ale obměně generací.

3. Fotografka

Listopad 1989 začal v Budějovicích v Malém divadle, záhy se připojili kolegové z hlavní scény. Její inscenace fotografovala Bohuslava Maříková, které se v té době naskytla možnost dokumentovat i divadlo života.
Díky kolegům měla přesné informace, co a jak bude, mohla tedy zaznamenávat vše podstatné a zblízka. Večer vyvolávala filmy a popisovala snímky, takže má dnes jeden z mála téměř ucelených archivů o této době ve městě. Důkazy lze spatřit nyní v Galerii Nahoře, kterou vede, a od 17. listopadu také v Radniční výstavní síni.
Změně režimu je vděčná za možnost svobodně dělat spoustu věcí, které se dřív neobešly bez požehnání orgánů. Ale o iluzi, že už může nahlas hájit svá práva, přišla roku 1997, kdy dostala z divadla výpověď. Šest let se s ním marně soudila o výši svého platu. Zdůrazňuje, že jí šlo o princip. Byla chvíli bez práce, pak nastoupila do Alšovy jihočeské galerie.
K Jihočeskému divadlu se nedávno vrátila jako spoluautorka knihy k jeho devadesátému výročí.
Dnes míní, že heslo o vítězství pravdy a lásky bylo krásnou iluzí.
„Tlusté čáry za naší minulostí se také nemají dělat. Je těžké si přiznat, že víc než devadesát procent lidí kolaborovalo různým způsobem s komunistickým režimem. Nebyli to jen udavači zapsaní na seznamech StB, byla to i naše zbabělost, která dovolila mocným nás ovládat. Dokud se nedokáže každý člověk pravdivě vyrovnat se svou minulostí, bude se nám naše minulost stále připomínat a vracet,“ varuje.

Jak šel čas v listopadu 1989

1. 20. 11. večer v budově Malého divadla začalo vznikat Občanské fórum, které sjednotilo protikomunistickou opozici.
2.Na vysokoškolských kolejích ve Čtyřech Dvorech vytvořili studenti stávkový výbor. Přes snahu komunistů rozbít jednotu obou budějovických vysokých škol se studenti každý den ráno scházeli v areálu kolejí. Prvního setkání se zúčastnilo na
1 500 studentů a s nimi i část pedagogů.
3. 21. 11. herci v Jihočeském divadle poprvé přerušili představení a přečetli prohlášení studentů a divadelníků k událostem 17. listopadu 1989.
4. 22. 11. v 16 hodin se na náměstí P. Otakara II. konala první demonstrace asi pěti tisíc obyvatel města. Zorganizovali ji studenti a promluvil na ní Mojmír Prokop. Byl sychravý den, lidé procházeli kolem demonstrujících, byli zvědaví a zároveň měli strach. U kašny stála jen malá skupina odvážných.
5.Tato shromáždění se zde pak scházela každý den do konce týdne. Náměstí se postupně víc a víc zaplňovalo.
5.23. 11. bylo první jednání mezi zástupci komunistické strany a studentským stávkovým výborem,
v 18 hodin se ve sportovní hale sešli představitelé komunistické moci ve městě se studenty a dalšími občany a večer se v divadelním sále Metropolu setkali s veřejností členové Občanského fóra.
6.V rámci generální stávky na podporu požadavků studentů a Občanského fóra přišlo v pondělí 7.27. 11. už na hlavní náměstí demonstrovat na padesát tisíc lidí.

Zdroj: Encyklopedie
Českých Budějovic a První rok svobody od Bohuslavy Maříkové

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.