Kadaň / Kam se člověk podívá, všude samé tužky. V šuplících, ve skříních, na policích. Zabírají přízemí rodinného domu. „Už jsme se s manželkou dohodli, že rozebereme i část nabytkové stěny. Na vitríny, aby bylo kam dávat další tužky,“ říká Vladimír Jindra z Kadaně.
Doma má 10 549 tužek. Každou jinou. V krabicích jich jsou další čtyři tisíce na výměnu. Tolik tužek nemá nikdo jiný v České republice. „Pořád je mám kam dávat. Klidně bych našel místo pro sto tisíc tužek,“ nakukuje třiapadesátiletý sběratel do ostatních pokojů.
Probuzená vášeň
Ke sbírání tužek se šéf kadaňského oddělení přestupků dostal na dovolené. „V roce 2002 jsem byl s rodinou v Hluboké nad Vltavou. V jednom kuse pršelo. Nedalo se dělat nic jiného, než sedět v chatě a číst. Dostaly se mi do ruky noviny, kde se Emanuel Petráň z Mostu chlubil, že má přes dva tisíce druhů tužek. Řekl jsem si, že ho musím dohnat,“ vzpomíná Jindra na den, který v něm probudil sběratelskou vášeň. Zajel do nedalekých Českých Budějovic, města tužek, a tam si jich koupil několik desítek.
Netrvalo dlouho a předstihl všechny ostatní milovníky tužek, kterých Klub sběratelů kuriozit sdružuje šest. „Naše vztahy s Emanuelem Petráněm ani s ostatními sběrateli se tím nezhoršily,“ tvrdí Jindra. „Tužkaři jsou jediní v klubu sběratelů, kteří si nic neprodávají. Jenom vyměňují,“ poznamenal.
Než získal pár vzácných exemplářů, připadalo mu, že tužky jenom hromadí. „V kadaňských papírnictvích jsem koupil jen čtyři základní tvrdosti. Brzy jsem zjistil, že mé město je pro sběratele tužek malé,“ uvědomil si Jindra. Nezbylo mu, než se poohlédnout jinde. Začal brouzdat po internetu, chodit na bleší trhy. Zapojil do shánění tužek přátele a známé. „Jakmile jsem řekl kamarádům o své sbírce tužek, začali mi je vozit i ze zahraničí. Takže mám tužky z dvaatřiceti států světa,“ dodal Jindra. Ta nejvzdálenější je z Nového Zélandu. „Mám i tužku z Egypta, a to je něco. Tam se nevyrábějí ani neprodávají. Přítel slíbil, že mi odtud určitě nějakou přiveze. Nezklamal. Visela na provázku u hotelového telefonu,“ vysvětlil. „Kdo vidí mou sbírku, myslí si, jak jsem zcestovalý. Jezdím hodně, ale nevystrčil jsem paty z republiky,“ zasmál se Jindra.
Za nejzajímavější kousky považuje sběratel ty nejstarší. Jde o svazek dvanácti tužek z roku 1890. „Jsou to první poštovní tužky vyrobené u nás. Jako jediný je mám i s certifikátem kvality,“ podotýká hrdě Jindra. Mezi nejkurióznější exempláře patří tužka dlouhá dva metry, kterou dostal k padesátinám. Nejmenší naopak měří jen dva a půl centimetru a nejtenčí tři milimetry. Ve sbírce má také mastné tužky na sklo a maso, golfové, s hlavičkami, přívěsky, ale i s erotickými motivy.
V každém větším severočeském papírnictví Vladimíra Jindru dobře znají. V Teplicích nebo v Ústí nad Labem mu prý v prodejně rovnou podávají sáček s novými tužkami na trhu. „Zaplatím a frčím dál,“ pokrčil rameny.
Ne všude se ale setkává se vstřícností. „Před časem jsem se ozval charitativní organizaci Adopce na dálku, která pomáhá chudým dětem z rozvojových zemí. Rozhodl jsem se jí věnovat velikou krabici tužek, aby je rozdali ve školách. Řekli mi, že o tužky nestojí, chtějí spíš peníze. To mi vzalo chuť se nimi dál bavit,“ dodal Jindra zklamaně.
Další trpkou zkušenost si prý přivezl z Prahy, kde má sídlo obchodní společnost, která dováží tužky Faber - Castell. Ty nejdraží, co se u nás prodávají. „Před čtyřmi lety jsem tam vyrazil s vidinou, že si pořádně rozšířím sbírku. Poprosil jsem prodavačku v krámku, aby mi podávala jednu tužku po druhé, že si budu vybírat. Řekla, abych odešel, že na to nemá čas. Marně jsem jí vysvětloval, že jsem zákazník,“ posteskl si jinak veselý chlapík.
Další nepříjemný zážitek ho čekal, když před třemi lety sháněl sady tužek z roku 1946. „Na inzerát mi odpověděl jeden z náměstků ministra obrany, abych nabídl cenu za dva štočky těchto tužek. Napsal jsem mu, že na internetu se jeden prodává za sto padesát korun. Protože jsem je nemohl sehnat, chtěl jsem mu za každý dát dvě stovky. On na to, že jsme si asi nerozuměli, protože potřebuje odjet k moři a chce, abych mu tím zaplatil dovolenou,“ kroutí Jindra nevěřícně hlavou.
Sbírá celá rodina
Vladimír Jindra není jediným sběratelem v domě. Jeho žena má největší republikovou sbírku plechových magnetů Finesa s vyobrazením hradů a zámků. Pozadu nezůstává ani jejich dospělý syn, který shromáždil na patnáct set dřevěných turistických známek.
Sběratelé tužek by rádi obnovili podnikové muzeum v Českých Budějovicích, které za války zčásti vyhořelo. „Zaměstnanec Kohinorky, který byl pro to nadšený, tam už bohužel nepracuje. Stále usilujeme o ucelenou expozici všech tužek, které továrna vyrobila. My bychom ji ze svých sbírek doplnili,“ tlumočí Jindra jejich přání.
