Pokusila jsem se na předváděcí akce podívat jinýma očima. Staršíma.
Je mi osmdesát let, děti jsou pořád v práci a milovaní vnuci odrostli, už nepotřebují hlídat. Venku je zima, na posedávání v parku to není a na čtení už nemám dobré oči. A tak je prima, že jdeme s kamarádkou na předváděčku. Kluk, co nám ukazuje zboží, mi připomíná mého vnuka. Toho nejmladšího. Péťu. Hned je mi ještě bližší. Vidí, že se na něho usmívám, tak se na mě obrací s otázkami. Odpovím dobře a on mě chválí. Je to fajn – kdo mě za poslední roky pochválil? A pak zjišťuji, že má svatou pravdu. V těch smaltovaných hrncích už vařit nemůžu. Je to neekologické a nehygienické. Půjčku? Tu přece zvládnu, mladý muži. Umím žít skromně, ušetřím. A koneckonců, až tu nebudu, hrnce po mně zdědí můj Péťa. Tak kde to mám podepsat?
