Útlé nožky sešněrované do saténových špiček, tvrdé neforemné sukně, vážná hudba, pot, dřina a nevraživost mezi sólisty a sborem. Tak nějak by se dala shrnout moje původní představa o baletu.
Jak to ale vypadá ve skutečnosti, jsem zjistila v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Za sedm hodin, které jsem se souborem strávila na tréninku a v zákulisí, mýty, se kterými jsem přišla, vyvrátili.
1. mýtus: baleťák
Před devátou hodinou ráno přicházím zadním vchodem do divadla, kde mě už čeká dobře naladěný šéf baletu Jiří Pokorný. Dává mi klíče od šatny a ukazuje mi, kde je zkušebna. Převlékám se, abych alespoň trochu splynula s okolím, ale zdá se, že jsem neošálila nikoho. Pokorný mě představuje souboru. Když se zmíním, že chci psát o životě baletek a baleťáků, propuknou ženy v bujarý smích a muži zlověstně mručí: „Tanečnící!“ Později mi jedna ze sólistek objasňuje správnou terminologii. „Na vysvědčení z konzervatoře máme napsáno profesionální tanečník se zaměřením na balet, takže ani my nejsme doslova baletky. A kluci jsou na tenhle výraz alergičtí,“ vysvětluje mi. Druhá salva smíchu se ozve, když naznačím, že bych si s nimi také ráda něco zkusila. Nedivím se.
Tanečníci jsou rozcvičení, sem tam ještě zapraská nějaký kloub, Pokorný, sám vynikající tanečník, dlouholetý člen Národního divadla a dvojnásobný držitel Ceny Thálie, zahajuje trénink. Zakládá si na tom, že se svým souborem tráví co nejvíce času, i když má na starosti i administrativu a příležitostně se věnuje choreografii.
„Snažím se vést většinu tréninků, které jsou každý den mimo neděle zhruba hodinu a půl. Pokud se připravujeme na představení, následuje ještě zkouška. Ta trvá do jedné hodiny. Poté mají všichni volno a scházíme se hodinu před představením, tedy v šest,“ vypočítává denní rozvrh.
Tanečníci zkoušejí nejprve u tyče různé krokové variace za doprovodu klavíru. V sále vládne příjemná, lehce rozespalá atmosféra. Probuzení přichází se stupňující se náročností cviků. Tanečnice, které přišly zahalené do několika vrstev oblečení, postupně odkládají mikiny, šátky a návleky.
„Je to kvůli teplu, aby se nám zahřály svaly, jinak by mohlo dojít ke zranění,“ dozvídám se od sólistky Jarmily Dyckové.
2. mýtus: životospráva
V 10.30 přichází pauza a většina souboru se nahrne do kuřárny. „Jak se slučuje kouření s takovými fyzickými výkony?“ divím se. „I když kouříme, stejně máme plíce roztažené více než ostatní, takže se to dá zvládnout,“ říká Pokorný. Zajímá mě, jestli je něco, co svým lidem výslovně zakazuje. „Nic nezakazuji, pouze výslovně nedoporučuji lyžování, tam je velké riziko úrazu,“ zdůrazňuje.
Mladý člen souboru Petr Laštovka mi vysvětluje, jak se tanečníci udržují v kondici, aby zvládli zvedačky. „Je to individuální, máme tady posilovnu, někdo třeba chodí lézt na stěnu. Ale ty náročné prvky jsou spíše o správné technice než o síle,“ dodává Laštovka.
Nezáleží tedy na váze tanečnice? „Záleží hlavně na tom, aby člověk vypadal na jevišti dobře. A platí takové pravidlo, že pokud nemůže tanečník partnerku zvednout, tak by ona neměla hubnout, ale on by měl posílit,“ směje se sympatická tanečnice Hana Čakarmišová.
3. mýtus: gayové
Pro řadu lidí jsou bílé punčocháče synonymem homosexuality. „Ano, v řadě baletních souborů jsou gayové, ale my jsme taková rarita, protože nemáme ani jednoho. To je spíše najdete v opeře nebo muzikálu,“ prozrazuje Dycková. Naopak většina lidí je tu spárovaných.
Před jedenáctou začíná zkouška na představení. „Večer budeme hrát Raymondu, a proto je potřeba si vše zopakovat, abychom dopilovali nedostatky a částečně se odbourala tréma,“ říká zkušený šéf baletu. Dívky se převlékly z neforemných tepláků do legín a punčocháčů, vzaly si sukně a přezuly se z měkkých piškotů do špiček se sádrovou výztuží. V televizi běží záznam představení, podle kterého se vše koriguje. Kdo zrovna netančí, posedává, radí se s ostatními nebo si sám něco zkouší.
4. mýtus: nevraživost
U povolání, jako je toto, kde každý musí bojovat o svoji šanci, by se dala předpokládat jistá rivalita, zejména mezi sborem a sólisty. „To u nás nefunguje, protože tyto dvě skupiny nejsou tak výrazně oddělené, jako je to třeba v Národním divadle.
Zde má každý sólista ve smlouvě napsánu povinnost vystupování ve sboru a naopak,“ odhaluje Pokorný. „Někteří tanečníci dostanou možnost zatančit si velkou roli a je jen na nich, jak se toho zhostí. Vede to tedy spíše ke zdravé soutěživosti a člověk má motivaci na sobě dál pracovat,“ souhlasí s ním Dycková.
5. mýtus: ve špičkách bolí palec
Zatímco někteří zkoušejí, skupinka tanečníků se ujímá mého výcviku. Sehnali mi špičky, a dokonce i balerínu, onu pověstnou vyztuženou sukni. Zpočátku je sice trochu problém rozpoznat, která bota je pravá a která levá, ale v závěru se všichni shodují, že je to vlastně jedno. Po nazutí protestuji, že je mi bota malá a tlačí. Řeknou mi ale, že to rozhodně nemá být pohodlná obuv. Z toho důvodu chodí tanečnice stále v měkkých plyšových bačkorách. Ani na třetí pokus si nepamatuji, jestli se váže levá mašle přes pravou, nebo naopak. Ačkoli mě ujišťují, že pro mě není potřeba shánět sukni ve speciální velikosti, pro zapnutí nakonec jisté úsilí vyvinout musíme. Vyzvou mě, abych se zkusila postavit na špičky. Nejistě se došourám ke dveřím, opřu se o jejich rám a vyhoupnu se nahoru. Nevěděla jsem, co od toho čekat, a je to zvláštní pocit. Rovnováha je sice nejistá, ale dá se udržet. Palec nebolí, postavení totiž udržují sádrové dlahy pod chodidlem a nad prsty. Všichni na chvíli oněměli. „No to je ale krásná noha! Ten nárt!“ říká jedna tanečnice. Hned to hlásí přicházejícímu šéfovi.
„Podívejte, ona má úplně rovnou linii nohy,“ podivuje se tanečnice. „Ukažte,“ vyzývá mě Pokorný. „Zatáhněte břicho, zpevněte zadek, propněte kolena, zatněte stehna. Ano, ten nárt je dobrý,“ hodnotí mě kladně. „Ufff, tak alespoň nárt mám do baletu,“ myslím si.
Dochází ale i na obtížnější kousky. Učím se ladné držení rukou, správné postavení s vytočenýma nohama. Podle něj poznáte baletku na první pohled. Natáčím se a propínám podle příkazů, zatínám svaly a rovnám se. Nad očekávání položím i nohu na tyč. Šéf baletu si se mnou troufne i na takzvanou promenádu.
Vyhoupnu se na špičky, jednu nohu pokrčím ke kolenu a držíc se ho za ruce on mě otočí dokola. Zvládla jsem to, ale nikdo by si na mé „představení“ pravděpodobně vstupenku nekoupil. A ještě jedna podstatná věc, druhý den byl palec u nohy to jediné, co mě nebolelo.
6. mýtus: dieta
Před šestou hodinou se vracím zpět do divadla. Tentokráte mě očekává asistent baletu Jan Kadlec. Vede mě k šatnám, kam se tanečnice pomalu scházejí. Tísní se u malých stolečků vměstnaných do miniaturních místností. Ženy se líčí samy, mužům pomáhají maskérky. Množství kostýmů, paruk a líčidel dodává prostředí až pitoreskní nádech.
Zrcadla jsou polepena pestrobarevnými lístečky se vzkazy přejícími hodně štěstí. Všude je až překvapivě velké množství sladkostí.
„Říkáme jim zlomvazky, dáváme si je mezi sebou pro štěstí. Vypadá to zvláštně, ale baletky jsou hrozně na sladké,“ přiznává Hana Čakarmišová.
A taky pověrčivé. „Taková zlomvazka se ale nikdy nesmí sníst před koncem představení, přineslo by to smůlu,“ poučí mě tanečník Petr Hos.
7. mýtus: spěch
V půl sedmé, kdy odemykají dveře divadla, se umělci pomalu přesouvají na převlékání do šaten u jeviště. Stále vládne klid a pohoda. Někteří se za spuštěnou oponou rozcvičují a zkoušejí si náročnější prvky. Ve chvílích, kdy diváci už nervózně žmoulají programy na svých sedadlech, sbor baletu na sobě má ještě tepláky. To proto, že kostýmy nehřejí a oni si potřebují udržet svaly v teple.
Začíná představení a nutno říct, že z portálu vše vypadá docela jinak než z hlediště. To, co působí zepředu jako kompaktní celek, se v zákulisí tříští na desítky drobných rozhovorů, které jsou přerušeny odběhnutím na jeviště. Divákovým očím zůstávají skryty soukromé potlesky kolegů, láteření nad výkonem dirigenta i horečnaté hledání zapomenutých rekvizit. Finální dojem z poskládané mozaiky je ale uchvacující.
Sedm hodin v baletu mi dalo na řemeslo úplně nový pohled. Otázkou zůstává, nakolik odpovídá skutečnosti, ale rozhodně se významně liší od toho, se kterým jsem přicházela. Balet je dřina, ale ne tak zrůdná, jak by si mohli myslet diváci filmu Černá labuť. I když je zde nutná ctižádostivost, nemusí to nutně znamenat nepohodu mezi lidmi.
A tanečníci nejsou stroje s přísným režimem, jedí čokoládu, kouří a po představení jdou na skleničku. Ve volných chvílích malují, rybaří, a hlavně spí. Ukázalo se, že každý z nás má v sobě více baletních rysů, než si uvědomujeme.
