„Prvé dějství se odehrálo v úterý 21. listopadu v opavském divadle, kde se členové uměleckých kolektivů přihlásili k výzvě pražských umělců na podporu vysokoškoláků. Po přečtení dvou rezolucí spustili oponu, aby oznámili divadelní stávku.” Tak informoval Opavany týdeník Nové Opavsko, který vydával Okresní výbor Komunistické strany Československa, 1. prosince 1989.
Ředitel divadlo zamkl
„Tehdejší ředitel Jiří Měřinský divadlo uzavřel. Takže jsme všichni demonstrovali na náměstí při mínus dvaceti stupních Celsia a zvonili klíči před zamčenými dveřmi divadla. Ředitel pořád vyčkával, co bude dál, a divadlo otevřel lidem až jako poslední v Československu,“ vzpomínala na hektické dny před dvaceti lety sólistka opery Olga Procházková. Od 17. listopadu byla nejrušnějším místem v divadle šatna techniků. Na obrazovce televize všichni bez dechu sledovali, co se děje v Praze. „Tísnilo se nás tam i dvacet a díky technikům jsme se dostali i k neoficiálním záběrům a informacím. Ani se nám nechtělo na jeviště. Nakonec se premiéra Bratránka z Batávie, kterou jsme studovali, díky revoluci odložila až na 13. prosince,“ řekla Procházková. V té době osmnáctiletému vůdci studentů Martinu Přibylovi utkvěla v paměti vzpomínka na akci, kterou zorganizovali komunisté v kulturním sále Ostroje. „Nahnali nás tam tenkrát ze všech škol a nějaký růžolící soudruh z okresu nás přesvědčoval, abychom nestávkovali a vrátili se do školních lavic. Říkal, jste ještě děti, tomu nemůžete rozumnět,“ zavzpomínal Přibyla, který v té době studoval na gymnáziu a celá jeho rodina byla proti komunistickému režimu.
Někdo odcházel s pláčem
Shodou náhod pobýval týden před 17. listopadem v Opavě i budoucí ministr Pavel Dostál. Ředitel Měřinský tehdejšího disidenta pozval, aby režíroval Baladu z hadrů. Když se pak divadlo po generální stávce otevřelo demonstrantům, Dostál moderoval diskusní forum. Diskutovalo se od poledne do večera, den co den, po celý týden. „Seděli jsme tenkrát na jevišti a mluvili s různými lidmi. Kněžími, učiteli i novináři. Některé funkcionáře si Dostál podával hodně tvrdě. Pozval si je na jeviště a místy to bylo jako na veřejném lynčování. Někteří to nesli hodně těžce a byli i takoví, co odcházeli s pláčem,“ vzpomínala Olga Procházková. Řekla, že divadlo v ty dny bylo tak plné, že to vypadalo, že se asi zřítí. /mel/
