Přemlouvá smrt. Zatím úspěšně

Působí vyrovnaným a klidným dojmem. Když mluví s druhým člověkem, neuhýbá zrakem, vzbuzuje důvěru. Šéf týmu policejních vyjednavačů Libereckého kraje Richard Kraus.

Policejního vyjednavače lidé znají hlavně z filmů. Je vaše práce skutečně taková, jako v příbězích na obrazovkách?

Práce je ve skutečnosti úplně jiná, než jak ji vidí lidé v televizi. I já jsem se o tuto profesi začal zajímat díky filmům, kde se mi vyjednávači zdáli zajímaví. To bylo před sedmnácti lety, než jsem nastoupil ke státní policii. Teď už vím, že to, co vidí lidé ve filmech, je něco docela jiného než skutečnost.

Co vaše profese obnáší a jak dlouho jako vyjednavač pracujete?

Obecně jde o ojedinělý a mladý obor u Policie ČR. Speciálně vyjednávání se věnuji šest let. Volají mě k případům, kdy má někdo v úmyslu spáchat sebevraždu nebo na místa, kde někdo zadržuje rukojmí.

Jak se běžný policista stane vyjednavačem?

Musí nejdřív projevit zájem o tuto profesi. Pak je na mém úsudku, zda ho doporučím na specializační kurz Útvaru rychlého nasazení. Jde o to, aby splňoval určité psychické i fyzické předpoklady. Výběr je velmi přísný a ne každý může tuto specializaci vykonávat. Například policista s vadou řeči není vhodným kandidátem. A pak už se učí praxí.

Byl jste vždy úspěšný a kolik akcí máte za sebou?

Za dobu, co dělám vyjednavače, mě přivolali asi k patnácti až dvaceti případům úmyslu sebevraždy a dvakrát jsem vyjednával s člověkem, který držel rukojmí. Vždy dopadly zatím všechny mé případy úspěšně.

Co děláte, když dorazíte k někomu, kdo chce skoncovat se životem?

Většinou přijíždím na místo, kde už jsou kolegové z obvodních oddělení nebo hasiči a záchranáři. Seznámí mě se situací a mým úkolem je navázat s člověkem v nouzi kontakt. Pokud má u sebe telefon a je k dispozici číslo, pokusím se s ním spojit telefonicky. Představím se, vysvětlím kdo jsem a řeknu mu, že jdu za ním, pokud je to možné. Většinou se mi povede přijít k člověku, který chce ukončit život a rozmlouvat s ním. Každý reaguje jinak. Vždy ale ke všem přistupuji s vědomím, že to, co chce udělat, je voláním o pomoc.

Utkvěl vám nějaký případ v paměti?

Několik se mi jich neustále honí hlavou. Třeba hned ten můj první. Na Frýdštejně držel ozbrojený syn jako rukojmí svou matku a vyhrožoval, že jí ublíží, pokud neseženeme jeho otce. Chtěl, aby zaplatil za něj a matku dluhy. Dodnes mám ale pocit, že si to celé vymyslela jeho matka – rukojmí. Ale to je pouze má domněnka. Vzpomínám také na mladíka, kterému jsem rozmluvil skok ze střechy domu v Jablonci. Čtrnáct dní potom přepadl drogerii.

Poděkoval vám už někdo?

Jednou. Volal mi muž, se kterým jsem vyjednával prostřednictvím mobilu a jemu zůstalo uložené mé číslo. Nejprve se omlouval za to, co způsobil, a pak mi děkoval za záchranu života. Byl rád, že jsem mu to rozmluvil a ukázal mu jiné východisko z problémů.