Ve třicátých letech minulého století se Přerov dostal na stránky světových novin. Byla to ale popularita, o kterou nikdo nestál.
Zdejší podnikatel Antonín Valla choval ve městě velké množství exotických zvířat – od hadů po tygry. Obchodoval s nimi, ale zároveň vyšlo najevo, že je choval v hrůzných podmínkách. O jejich osud se tehdy zajímali novináři i ochránci zvířat. Drama začalo přitom vcelku nevinně.
Exoti na Hané
Přízemní dům v Čechově ulici číslo třiadvacet je dnes už jen tichou připomínkou příběhu, který se tu odehrál. V jeho malém a stísněném dvoře žili na pokraji smrti krokodýli, levharti, tygři, daňci, osli, mufloni, mroži, velbloudi, medvědi i gazely. A to je jen slabý výčet. „Domem prošlo tisíce zvířat, přes sto deset druhů plazů, ptáků a savců. Někteří z nich ale nepřežili,“ líčí přerovský archivář Jiří Lapáček.
Zvířata patřila obchodníkovi a přerovskému rodákovi Vallovi. Ten byl svého času jedním z nejúspěšnějších prodejců exotických zvířat v Evropě. Posléze se stal štvancem, jemuž ve světě vyčítali, že je kruťas.
O tom, jak se dostal okolo roku 1920 k nezvyklému byznysu, dobové zdroje mlčí. Faktem ale je, že se mu podařilo v Přerově vybudovat sídlo mezinárodního obchodu dravé a cizokrajné zvěře, které mělo filiálku i v americké Filadelfii. Vallovi lovci líčili pasti i ve střední Asii či Africe, odchycená zvířata pak převezli do Přerova. Tam nejprve zamířili do karantény a pak čekali, až si je koupí majitelé cirkusů, potulní umělci, zakladatelé zoologických zahrad, nebo rozmařilí boháči z mnoha zemí světa. Ti nakupovali ve velkém a platili tak, že z Vally byl brzy bohatý člověk. Například za afrického pakoně dostal od amerického majitele sto tisíc korun. Tolik peněz běžný Přerovan v té době nikdy neviděl pohromadě.
Když dorazila do Přerova do domu v Čechově ulici zásilka exotů, místní lidé poprvé na vlastní oči viděli zvířata, o kterých dosud jen slýchávali, nebo je znali z učebnic zoologie. „Můj otec vzpomínal, jak se s partou kluků chtěli vždycky dostat do dvora. Párkrát se jim to podařilo a viděli třeba hady, kamzíky, levharty i opice. V té době bylo nevídané, aby někdo u prostého domku měl takovou exotiku. Navíc celé okolí zapáchalo, takže se domu říkalo smradlavý,“ vzpomíná Anežka Mrvová z Přerova.
Po deseti letech obchodování se Vallovi jeho živnost vymkla z rukou. Na sklonku jednatřicátého roku, kdy měl kvůli krizi menší odbyt, odmítl zvířata prodávat pod cenou. Jenže neměl prostor na jejich důstojný život, ani na krmení. Tak začalo to, co novináři před bezmála osmdesáti lety nazvali „Přerovské peklo zvířat“ nebo „Vallův dům hrůzy“.
Zvířata kost a kůže
Přírodovědec a ornitolog František Hanák, který se o případ zajímal, zjistil, že nejtragičtější byl pro ulovená zvířata rok 1932. Podle něj v červenci toho roku se do Vallova podniku vydali novináři i zástupci ochranářských spolků a ve dvoře domu našli vyhladovělá zvířata, která v zoufalství pojídala stelivo, písek, peří i srst. Byla kost a kůže, některá i dehydrovaná.
Nejhůře na tom bylo čtrnáct velbloudů, kteří se vysílením nemohli postavit na nohy. Špatně na tom byla i zvířata, která nemohla udělat ani krok, mnohá ani otočit hlavou.
„Mohutný jelen tianšanský žil osmnáct měsíců jen v těsné transportní bedně a následkem toho mu přerostla svalovina přes spáry. Medvědům tibetským vypadaly z nevhodné stravy zuby. Mrož dostával místo ryb jen petržel a brzy uhynul,“ popisuje ve své studii Hanák.
Mizerně na tom byly i labutě. Valla je několik měsíců držel v malých plechových boxech bez vody. „Kvůli tomu jim odumřela tkáň na nohou,“ vysvětluje Hanák. V těsných a přeplněných klecích měl i koroptve vousaté. Přes šest set jich uhynulo, protože se ušlapaly a udusily.
Příběhy některých zvířat přežily do dneška. Na dvorku žil třeba tygr Tigris, který v roce 1932 po trápení v Přerově našel útočiště ve filadelfské zoo. Pamětníci vzpomněli i na velbloudí dámu jménem Naděnka, která lezla do všech kapes návštěvníků a spolykala drobky, které v nich našla.
Lidé to tak nenechali
Osud týraných zvířat zajímal lidi v mnoha zemích světa, angažovaly se v něm i ochranářské organizace z Německa či Velké Británie, do Přerova mířili i pracovníci Světové ligy pro ochranu zvířat. „Na střední Moravě to byl jeden z prvních výrazných projevů ochranářů. Zvířata rozeznala své zachránce a hnala se za nimi. Před svým bývalým majitelem naopak měla strach a divočila,“ podotýká Lapáček.
Vzedmula se i vlna solidarity mezi obyčejnými lidmi, kteří posílali v balících potraviny, jichž měli v té době nedostatek. Zvířata, která přežila, nakonec skončila ve veřejné dražbě. Velbloud se v ní dal pořídit třeba za tři stovky, tchoř za pětadvacet korun, jelen za 2600 korun. Pro srovnání, většina dělníků a zemědělců v té době vydělávala měsíčně od pěti set do tisíce korun.
Přerov mohl mít zoo
Neslavným koncem Vallova podnikání v Přerově přišlo město také o jedinečnou šanci mít jako první v Československu svou vlastní zoologickou zahradu. Valla totiž už ve dvacátých letech minulého století uvažoval, že zařídí v Přerově, Olomouci, nebo Ostravě zoo.
Jenže všude si diktoval omračující podmínky. Chtěl zdarma pozemek, vodu i palivo. Přerovští radní nad nabídkou váhali a dokonce pro ni chtěli uvolnit část parku Michalov. Jenže podnikatel Valla žádal o prostor v blízkosti vlakového nádraží a navíc si kladl neúměrně vysoké nároky.
Z jeho velkých plánů nakonec nezbylo nic. Ani zoo, ani úspěšná firma s exotickou zvěří. Podnikatel nakonec z Přerova odešel.
