Přerovské strojírny neměly v Evropě konkurenci, hranická cementárna revoluci přežila

Přerovské strojírny

Strojírny proslavily Přerov. A to nejen v tehdejším Československu, ale téměř po celém světě, kam podnik dodával technologická zařízení pro vápenky, cementárny, cihelny a kamenolomy. Svou historii začaly psát 27. října 1948 ve tři hodiny odpoledne. Tehdy byl položen základní kámen Gottwaldových závodů, které později dostaly příznačnější název Přerovské strojírny.

„Osobně jsem se této slávy účastnila. Stála jsem tam v hanáckém kroji,“ zavzpomínala pamětnice události, jednaosmdesátiletá Jiřina Čecháková, která v podniku pracovala jako vedoucí účtárny. Strojírny se postupně staly největším strojírenským podnikem na Moravě. V šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech neměly v určitých oborech v Evropě prakticky konkurenci. Dávaly práci šesti tisícům lidí a významně se podílely na rozvoji Přerova.

„Pro zaměstnance stavěly nová sídliště. Kdo se zavázal, že bude pro podnik pracovat, dostal zdarma byty. Podnik měl vlastní jesle i školku. Strojírny stavěly i sportoviště a kulturní zařízení,“ vzpomněla Ludmila Tomaníková. Ve strojírnách pracovala od roku 1961 až do roku 2003, a zažila tak úspěšné doby podniku i propad.

Po revoluci se podnik rozdrobil do několika společností a některé objekty si pronajímají i firmy, které už nemají se strojírenskou výrobou nic společného. Strojírny v posledním tažení rozprodaly i rekreační zařízení, která byla jejich chloubou a na jejichž výstavbě se zaměstnanci podíleli. „Jezdil jsem s rodinou do Karlovic, na Horní Bečvu i na Rusavu. Také moje dcery jezdily se strojírnami na tábory. Tehdy se takové pobyty daly pořídit za pár korun. Vzpomínám na ty časy rád,“ řekl Jiří Švec, který se pro strojírny vyučil a pak tu strávil čtyřicet let života. Učňovské středisko, které bylo velkým přínosem strojíren, zaniklo krátce po revoluci.

Hranická cementárna

Zato hranické cementárně se daří dodnes. Cement se v Hranicích vyrábí od roku 1954, kdy zahájení „posvětil“ tehdejší prezident Antonín Zápotocký. Cementárna změnila život ve městě, dala práci tisícovce lidí, a díky ní vznikla cementářská průmyslová škola. Kvalitní cement se používal i na unikátních stavbách jako Nuselský most v Praze nebo Jaderná elektrárna Dukovany.

„Na sedmdesátá a osmdesátá léta v cementárně vzpomínám rád,“ sdělil bývalý generální ředitel hranické cementárny Zdeněk Špiřík, který se zasloužil o modernizaci podniku. Začala v roce 1987. Poté, co cementárně klesl zisk, a po onemocnění tehdejšího ředitele se stal technický ředitel Zdeněk Špiřík podnikovým šéfem. „Začali jsme zlepšovat výsledky a v roce 1989 jsme i přes probíhající modernizaci dosáhli takového růstu zisku, že jsme byli označeni za nejlépe řízenou cementárnu v českých zemích,“ vzpomenul Špiřík.

Když v prosinci 1991 do společnosti vstoupil zahraniční kapitál, šla modernizace do finále.
„V době mého nástupu do cementárny vylétlo z komínů za rok 15 395 tun prachu. V roce 1989 po řadě opatření 1930 tun. Číslo klesalo díky modernizaci i přes zdvojnásobení výroby na dnešních čtyřiatřicet tun,“ uvedl Špiřík.

Po listopadu 1989 cementárna na rozdíl od jiných podniků bez problémů pokračovala v rozvoji. „Jako vysvětlení uvedu úryvek ze svého vystoupení z února 1989, kdy jsem řekl, že nejsme schopni plány naplňovat tradičními metodami, ale že se musíme postupně stát podnikateli a zároveň hospodáři na svých pracovištích,“ řekl Zdeněk Špiřík.