Když jí bylo deset let, dostala na výběr: basketbal, nebo volejbal. Dala přednost vysoké síti a udělala dobře. Za šestadvacet let své kariéry oblékala dres reprezentace, předních domácích týmů a volejbal ji zavedl do mnoha evropských zemí. Teď se Dita Gáliková stala kapitánkou nově budovaného týmu PVK Přerov.
Proč jste přestoupila do Přerova, který v posledních letech nemá zrovna dobré jméno? Oslovil mě trenér Sirvoň, kterého znám ze svých bývalých působišť v Senici a ve Vídni. Vím, jaké má kvality a co dokáže s týmem udělat. Nalákala mě i jména Elišky Ticháčkové, Kristýny Pastulové a Ivany Cebákové, které v Přerově podepsaly smlouvy. Navíc z Hošťálkové u Vsetína, kam jsem se provdala, to mám sem jen devětatřicet kilometrů.
Vyjmenovala jste dvě ze svých mnoha zahraničních angažmá. Kde všude jste hrála? Z Ústí nad Labem, odkud pocházím, jsem šla ve čtrnácti letech na textilní průmyslovku do Liberce, kde bylo tělovýchovné středisko mládeže. Už v šestnácti si mě v Liberci vytáhli do ženského družstva a přišly první pozvánky do národního týmu. Následoval Olymp Praha, tři roky v Řecku, osm let v Belgii, rok na Slovensku v Senici, rok v Prostějově, dva roky ve Vídni a teď jsem v Přerově.
Volejbal vám byl zřejmě předurčen, váš otec je bývalý reprezentant Karel Jeřábek. To je sice pravda, navíc u nás v rodině hráli volejbal všichni, ale já začínala v šesti letech s gymnastikou. Pak jsem ale začala moc růst a paní trenérka mě vyhodila. Volba, který sport mám dělat dál, pak byla jasná. I když na výběr jsem dostala i basketbal. Hrála jste v mnoha zemích. Jak se v nich lišila volejbalová atmosféra? Tak třeba ve Vídni někdy přišlo na zápas jen dvacet diváků. Naopak v Belgii fanoušci volejbalem žili, bezvadné bylo i Slovensko a v Prostějově chodilo na zápasy až dva tisíce lidí. Nejhorší bylo Řecko. Tam se fanoušci chodili do hlediště spíš pomlátit.
Jak se vám zatím líbí přerovský kolektiv? Je tady moc nových holek, takže jsem až překvapená, jak rychle nám to začalo fungovat. Pomohlo nám třítýdenní soustředění, tam jsme stmelily partu. Je to už čtvrtý nebo pátý rok, co jsem v bezva kolektivu a doufám, že se to nezkazí. Pro družstvo je to hodně důležité.
Odhadnete, kolikáté byste mohly v lize skončit? Je to složité, nerada o tom mluvím před sezonou. Myslím, že tohle družstvo má na výborné výsledky, ale vždycky se může něco pokazit. Může přijít zranění, někdo otěhotní, může se stát cokoliv.
Na co ve vaší bohaté kariéře nejraději vzpomínáte? Asi na Final Four Evropského poháru s belgickým Tongerenem. Hrály jsme v Itálii o třetí místo a v hale bylo snad deset tisíc lidí. Neskutečná atmosféra.
