„Přestala jsem se dívat lidem do očí“ | E15.cz

„Přestala jsem se dívat lidem do očí“

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V boleslavském divadle hostuje Anna Stropnická.

Nedávno se zúčastnila konkurzu na herečku, která nahradí odcházející Veroniku Kubařovou. Nástupkyni nevybrali. Jedenadvacetileté Anně Stropnické ovšem v Boleslavi nabídli hostování. Zkouší roli v Našem městečku.

Jak jste se dozvěděla o konkurzu?
Od jedné holky, která tam byla pozvaná. Začala jsem pátrat, zda je veřejný. Pak mne napadlo zeptat se Pavla Kheka, který v Boleslavi hodně režíruje a připravoval s námi inscenaci ve škole. Nakonec jsem byla mezi pozvanými.

Myslíte, že máte hodně společného s Veronikou Kubařovou?
Ještě před konkurzem jsem přemýšlela, zda mám nějakou šanci. Možná jsme podobné typy, ale Veronika je něžnější, jemnější. Převzít po ní třeba Julii v Romeovi a Julii by byl pro mne oříšek, romantické, zamilované dívky nejsou moje parketa. Ale nějak bych to zvládla.

Viděla jste nějaké boleslavské představení?
Byla jsem na Faustovi a Markétce, který se mi líbil. Jsem staromódní, nevadí mi moderní scény, ale když se řekne divadlo, představím si takové, jaké je v Boleslavi.

Hrajete v Ordinaci v růžové zahradě. Vaše postava chodí s Filipem Tomsou, který byl v angažmá v Boleslavi. Radila jste se s ním před konkurzem?
Ano, na Boleslav vzpomíná hezky. I to mě navnadilo.

K roli v Ordinaci jste se dostala přes casting. Řekla vám o něm maminka, která se podílela na scénáři.
Nebylo ale hned jasné, zda na konkurz chci. Studovala jsem na akademickém gymnáziu, kde chodili všichni s knížkou v ruce a seriály odsuzovali. Nakonec jsem si řekla, že to spolužákům sice nevysvětlím, ale člověk se musí na začátku někde ukázat. Že casting zkusím, a když vyjde, bude to fajn.

Čekala jste, že Anna Fryntová dostane takový prostor?
Ne. A už jsem si i myslela, že jsem skončila, když postava odjela studovat tanec do Kanady. Asi po tři čtvrtě roce mě ale vrátili. Teď mám občas dva nabité měsíce natáčení.

Začali vás lidé poznávat?
Asi ano. Od té doby jsem se ale přestala lidem na ulici dívat do očí. Není příjemné, když člověk uhne vašemu pohledu a pak se zase zvědavě vrátí. Zvykla jsem se proto na lidi nedívat. Rozhodně mi ale nevadí, když mě někdo zastaví, že se mu líbí, jak postavu hraji.

Natáčet jste začala bez zkušeností.
Měla jsem trošku vztek, že štáb dělá, jako kdybych natáčela každý den, diví se, že se točím zády ke kameře, neznám některá pravidla. Pak jsem ale zjistila, že je takový přístup normální, režiséři nemají čas.

Hraje tam část ansáblu vinohradského divadla, kde je uměleckým šéfem váš otec. Styděla jste se?
Hrozně. Třeba Jan Šťastný mi hodně pomohl. Přisedl si ke mně před scénou, abychom si řekli text, radil mi.

Chodíte do Divadla na Vinohradech?
Pravidelně. Nestíhám ale všechny premiéry.

Angažmá tam by vás nelákalo?
Teď ne. S tátou jsme se o tom samozřejmě bavili. Ale musím nejdřív dokázat, a mám to těžší, že něco umím. Buď se mi to podaří, nebo ne. A potom v budoucnu, za deset let třeba… vinohradské divadlo mám ráda. Teď bych se tam ale necítila dobře. A ani si nejsem jistá, jestli by mne tam táta vůbec přijal.

Dal vám někdy někdo najevo, že jste protekční dítě?
Z okolí ne. Ale třeba když jsem dělala přijímačky na DAMU a četla se prezenční listina, zašumělo místností, že to mám jasné. Kdo mě zná, ví, že si v rodině extra moc nepomáháme, protože je lepší projít si vším sám.

Nebyla jste holčička, která chce být herečkou.
Ale odmala jsem chodila do dramatického kroužku. Nemám v sobě exhibicionismus, snahu prosadit se ve společnosti. Na jevišti mi ale není blbé dělat všemožné věci, což je příjemná svoboda. Jinak mám v sobě nějakou záklopku.

Mladí vidí svobodu v cestování. Vy jste si ho užila jako malá. Už vás neláká?
Vůbec. Se sourozenci jsme se z Portugalska a Itálie, kde byl táta velvyslanec, těšili do Prahy. I když jsem se už anglicky domluvila, byla to jiná kultura. V cizině se necítím doma. Jezdím jen k moři a zpět.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video