Přetaženej

Už když jsem tu děsnou větu zaslechl poprvé, věděl jsem, že zase několik dní nebudu stát za nic. „Ve dvě hodiny v noci si určitě nezapomeňte na hodinkách přetočit ručičku o hodinu dopředu,“ ohlašovala moderátorka zpráv přechod na letní čas s nepochopitelnou veselostí. Pokaždé, když tohle slyším, mám chuť přetočit ručičku tomu, kdo to vymyslel. Fandím lidem, kteří usilují o zrušení toho nesmyslu. Ovšem i když mají spoustu zajímavých argumentů, ten nejdůležitější nikdy nezmíní. Podle mě je vůbec nejhorší na letním čase to, jak člověk musí pokaždé vstávat ve dvě v noci, aby přetáčel všechny hodiny v baráku. To mi připadá fakt buzerace a nedivím se, že jsou pak lidi otrávení. I u nás doma bylo letos při přechodu na letní čas dost dusno. Za pět dvě mi zazvonil budík. Hnedka jsem ho přetáhl. „Dem na to! Musíme to přetočit,“ zařval jsem ženě do ucha. „Ty seš fakt magor,“ řekla a přetočila se na druhý bok. „Hele, říkali to ve zprávách, dokonce i na Nově. Ve dvě se to musí všechno přetáhnout!“
Přetáhla mě polštářem. Bylo mi jasné, že to zas budu dělat všechno sám. Dokud člověk nevstane ve dvě v noci, netuší, co všechno mu v domácnosti odměřuje čas. Mechanické hodiny, hodinky a budíky byly nakonec v pohodě, trochu jsem se zasekal jen na přeprogramování mikrovlnky a rádia. Nakonec jsem ještě zašel k synkovi do pokoje a společně jsme to přetáhli i na jeho dětských cvičných hodinách; malej dost plakal, zřejmě lítostí nad ztracenou hodinou. I když se mi zdálo, že mi to šlo celkem od ruky, dopadlo to stejně jako vloni: než jsem přetáhl všechny hodiny v domě, byly tři v noci. Šel jsem hned spát, ale od té doby se to marně snažím dospat. Pořád se cítím (stejně jako celá moje rodina) zkrátka tak nějak… přetaženej.