V kaňonu v pohoří Hindúkuš, který je také zachycený na fotografii v Domě kultury, se totiž jednoho jasného květnového dne strhne bouřka. Vojákům, jež tudy projíždějí, chybí do bezpečí pár kilometrů, když ztratí spojení s posledním autem. „Utrhla se pod ním cesta a spadlo do pětimetrové díry, pomáhali jsme tam, když se někde nad námi sesunul kopec,“ vzpomíná Prášil, kterého spolu s dalším vojákem náhle strhla lavina kamení a bahna.
Z ní se vyprostil, druhá jej však vleče do řeky. Tam se vyškrábe na kámen, kde jej po osmi hodinách padesát kilometrů od ostatních Čechů najdou místní, kteří pátrají po příbuzných ze stržené vesnice.
„Přežíval jsem s myšlenkou, aby alespoň našli mé tělo,“ říká Prášil.
V té chvíli ještě nic netuší jeho žena ani čtyřletá a šestiletá dcera. „Na veliteli bylo, aby rozhodl, zda ji bude informovat, že o mně nevědí. Rozhodl se správně,“ myslí si Prášil.
Jeho kolega nepřežil. „Neměl štěstí jako já a nedostal se do řeky, museli ho vykopat z bahna,“ říká voják.
Prášil se léčil čtrnáct měsíců. Měl řadu zlomenin, vážně zraněnou hlavu, vytržené koleno, přesto dnes chodí. „V běžném životě mě nic neomezuje, nezvládnu ale dřívější výcvik,“ lituje Prášil, který zůstává v armádě a je připraven opět vycestovat. Jako první český voják získal medaili za zásluhy od generálního tajemníka NATO.
Přežíval jsem s myšlenkou, že musí najít aspoň mé tělo
V dubnu 2007 do Afghánistánu z chrudimské základny spolu s podpraporčíkem a fotografem Danielem Hlaváčem odjíždí také praporčík Miloš Prášil. Vrátil se už za měsíc, ve vážném stavu.
