Při kauzách bývalých politických vězňů mě stíhaly noční můry | E15.cz

Při kauzách bývalých politických vězňů mě stíhaly noční můry

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Od právníka Jaroslava Svejkovského se očekává nadhled a věcnost, zvlášť když ho vláda nechává posuzovat nové zákony. Emoce mu však nechybí. Kauzy bývalých politických vězňů v něm vyvolávaly vztek.

Přes tři stovky advokátů působí v Plzeňském kraji. Jaroslav Svejkovský, odborník na civilní právo, z jejich řady výrazně vybočuje. Nejen, že se seznámil s vězni z padesátých let, jimž pomáhal při rehabilitacích a pro něž už mnoho let pořádá podzimní setkání v Meditační zahradě Luboše Hrušky. Mimo to ho práce dovedla do Legislativní rady vlády.

Jak se advokát z Plzně stane členem Legislativní rady vlády? Přihlásil jste se do nějakého konkurzu, nebo si vás někdo vybral?

Pracoval jsem pro Tomáše Julínka ještě před tím, než se stal ministrem zdravotnictví. Když se dostal do vlády, obrátil se na mne společně s ministrem Jiřím Pospíšilem a nabídli mi, zda bych nechtěl pracovat v Legislativní radě vlády.

V čem spočívá práce tohoto poradního orgánu vlády?

Posuzujeme všechny zákony, jejichž navrhovatelem je vláda.

To znamená, že čtete tlusté spisy a stovky paragrafů?

Příprava zákona má několik fází. Na začátku je zpracování věcného záměru zákona. Tady jde mimo jiné o stanovení toho, čeho se přesně zákon týká, jeho srovnání s ostatní platnou legislativou, jasné vyjádření toho, proč se zákon upravuje a tak podobně. A tenhle materiál prochází naším posouzením. Dá se říci, že tak, jak my to posoudíme, tak to vláda téměř vždy přijme.

Takže vás politici poslouchají?

V právních věcech ano. My dáváme stanoviska veskrze odborná, nikdy ne politická a politici nás respektují.

A teprve po tomhle vašem vyjádření jde materiál na příslušné ministerstvo, kde se podrobně rozpracovává?

Potom následuje vnitřní připomínkovací řízení na ministerstvech a dalších orgánech, pak se vyjadřují jiná ministerstva nebo kraje. Teprve potom se zákon znovu vrací do vlády, kde ho posuzují odbory. Ty pak dávají nám, tedy Legislativní radě vlády, své stanovisko. A na našem finálním doporučení či nedoporučení pak závisí, jestli to vláda přijme, nebo jestli to nepřijme.

V Legislativní radě vlády pracují?

Legislativní rada vlády je orgán, v němž je ctí pracovat. Jsou tu profesoři z pražské fakulty a odborníci z jiných oblastí práva, kde se já běžně zajímavá práce. Jsme u zrodu věcí.

Pak ale zákon jde do parlamentu a tam se s ním někdy asi dějí věci.

K tomu se nebudu vyjadřovat, to není právní problematika, ale záležitost politická.

Dá se říct, že jste na některý zákon opravdu hrdý?

Zúčastnil jsem se opravdu velkého díla, to se jmenovalo rekodifikace občanského práva. Bylo to hodně náročné, protože nový Občanský zákoník má 3300 paragrafů a ruší asi 230 starších zákonů a předpisů. Je to nejvýznamnější zákon, protože se dotýká každého z nás. Práce na něm znamenala mnoho dnů a týdnů jednání, připomínkování a posuzování opravdu od rána do večera. Jsem rád, že ho sněmovna schválila téměř v tom znění, v jakém odešel od nás. Bylo tam jen pár připomínek.

Přes tři tisíce paragrafů? Potřebují jich lidé vůbec tolik? Nestačilo by nám prosté Desatero? Nepokradeš, nezabiješ a tak dále.

Kdybychom ho respektovali, tak jistě. Desatero je morální apel. Přikázání typu nezabiješ nebo nepokradeš spadá ale spíš do oblasti trestního práva. Civilní právo je o vztazích mezi lidmi, o ochraně osobnosti, o rodině, manželství, vlastnictví a zabývá se i tím, jak mají vypadat různé smlouvy.

A když vypadají jinak, setkáváte se s různě napálenými a podvedenými lidmi. Můžete si dovolit, aby vám bylo takového klienta líto?

To by byl prohřešek, který by mě posunul z profesionálního výkonu někam, kde rozhodně být nechci. Párkrát se mi stalo, že jsem se lítosti neubránil, a pak jsem měl opravdu pocit, že nepodávám stoprocentní výkon. Což na druhou stranu neznamená, že mi ten člověk musí být lhostejný. To také nejde. Musím být empatický, musím jeho problém prožít s ním v tom okamžiku, kdy je u mne v kanceláři.

Jak jste prožíval rehabilitace bývalých politických vězňů z padesátých let? To šlo také bez emocí?

Ne, to nešlo. Ale nebyla v tom lítost. Ti lidé nejsou hodni lítosti. Jsou hodni obdivu a já si jich nesmírně vážím.

Měl jste vztek?

Hrozný. Na ten systém, ve kterém jsem také žil a jehož hrůznost jsem si vůbec neuvědomoval. Setkání s politickými vězni a čtení jejich spisů pro mne pak byl v první řadě šok. V tu chvíli jsem se stal velikým nepřítelem bolševiků a jejich zrůdností. Bohužel mám pocit, že už to zase zapadává prachem a že to nemusí věstit nic dobrého. I proto se snažím svou zkušenost a svůj vztek předávat dál.

Stávalo se vám, že vás v souvislosti s nějakou rehabilitační kauzou pronásledovaly noční můry?

I to se mi stalo. Měl jsem to hodně v sobě. To nebyly věci, na které se dá zapomenout zavřením dveří kanceláře. A zůstalo to ve mně dodnes.

V Čechách se traduje, že lépe už bylo. Máte vy jako právník pocit, že někdy v dějinách bylo v české kotlině z hlediska práva opravdu dobře?

Doufám, že se teď blýská na lepší časy.

A co třeba éra Otce vlasti Karla IV.?

Tehdy to měli jednoduché. Společnost byla jasně rozdělená a také se respektovaly základní principy. Chtít dodržovat právo je mnohem snazší, když lidi dodržují morálku. V novodobých dějinách byl určitě dobrým obdobím konec devatenáctého a začátek dvacátého století nebo první republika. Asi to ani neumíme docenit.

Právo a morálka jsou tedy podle vás dvě strany téže mince. Jak potom na vás působí dění na plzeňské právnické fakultě, kde právě morálka pláče schoulena přede dveřmi?

Všechna řešení, která se tu volila, byla ta nejméně šťastná. Otázka dokonce je, zda má tato škola své místo. Myslím si, že všichni, kdo v téhle kauze jakkoli figurovali, ať už ji rozdmýchávali, řešili nebo neřešili, poškodili jméno a pozici českého vysokého školství jako takového. Ale i jméno a pozici právnického učení a právníků v Plzni také. Protože všechno, co se tu odehrálo, nesvědčilo o tom, že by právník měl být extraktem morálky. Navíc jsem přesvědčen, že o studenty tu všem šlo až v poslední řadě.

Pověst téhle školy ale nebyla valná ani před vypuknutím celé kauzy. Dokonce prý některé advokátní kanceláře měly na dveřích ceduli, že absolventy plzeňských práv nepřijímají. Setkal jste se s tím, že by tahle škola měla až tak špatnou pověst?

Ano. Ne tedy s podobnou cedulí, ani my jsme nikdy nic podobného v našich kancelářích neinzerovali. Ale máme koncipienty jak z pražské školy, tak z plzeňské, a vidím velké rozdíly. Pražská práva učí teorii a principy. Takové desatero, podle nějž se má právník chovat.

Neměl by tedy uchazeč o studium práv skládat místo obvyklých přijímacích zkoušek jakýsi osobnostní a morální test?

To by bylo dobře. Ale kdo ho vytvoří a posoudí? Kdo je v oblasti morálky povolaný? Kdybychom tady měli někoho takového, kdo by dokázal odhalit, zda v člověku je, či není morálka, posadil bych ho i do vlády a parlamentu.

Nebylo by tam záhy prázdno?

A víte, že jsem optimista. V souvislosti s projednáváním toho Občanského zákoníku jsem se setkal s mladými politiky, právníky, z nichž jsem nabyl velmi dobrý dojem, že jim jde o věc. A to je dobrá zpráva pro nás pro všechny.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video