Příběh vklíněný do not

Je zajímavější číst v tváři člověka, na které život zjevně zanechal nějaké stopy, než v tváři postavy nevybočující z davu. Pokud třiašedesátiletý muž nosí náušnici, napadá na jednu nohu, je přitom hladce oholený a upravený, vzbuzuje to otázky o cestě osudu. Když k tomu ale Jiří Matyáš promluví, jeho barva hlasu potvrzuje, že jeho příběh je vklíněný do notových řádek.
Jeho táta byl pianista a on v šesti letech začal na klavír. Dlouho ho ale nebavil. Proto zkoušel flétnu, kytaru a na obchodní akademii už vystupoval s kapelou. „Hráli jsme hlavně Beatles. Bolševici sice bojovali proti západním produkcím, ale v Táboře působil v kultuře tolerantní člověk,“ říká zpěvák a muzikant. Z akademie logicky směřoval na hudební konzervatoř. Rakouský manažer mu ale upravil plány. Za totality byl tak jedním z mála, kteří díky talentu mohli cestovat do zahraničí. „Z Tábora takhle poskládal čtyři kapely, což bylo víc než třeba v Praze. Školy jsem musel nechat. Nešla by stíhat,“ vypráví Matyáš. Agent vyřídil u Pragokoncertu formality a mladíkům, kteří si začali říkat Gem Brothers, tak otevřel hranice.
„Byl to slušný a schopný člověk. Bral si od nás deset procent, jen Pragokoncert pořád zvyšoval odvody. Říkali jim zprostředkovaný honorář. Ke konci osmdesátých let byl osmačtyřicet procent. Proto jsme měli dvě smlouvy, ale na to se nesmělo nikdy přijít,“ vypráví.
Díky své tetě, rozené Němce, která žila v Táboře, uměl dobře německy. V komunikaci s muzikanty z celého světa a přes texty si zdokonaloval také angličtinu.
„Zpočátku jsme cestovali vlakem a potom si koupili staré auto, žuka. Několikrát nás nechal na silnici a my museli třeba taxíkem na hranice,“ směje se Matyáš.
Angažmá s Gem Brothers vydrželo tři roky. Potom přišlo na řadu účinkování v Německu. „Zrovna začínaly velké kluby a diskotéky, ve kterých se ale hrálo i živě,“ popisuje hudebník. Nikdy nepřemýšlel, že by za hranicemi zůstal. Rodina a kamarádi pro něj znamenali silné pouto.
Do kontaktu přicházel také s českými emigranty. Mezi nimi byli spisovatelé, kteří v exilu tvořili. V Německu se potkal se Zdeňkem Mlynářem. Má od něj titul jedné knihy rozmnožené ve formě samizdatu. „Mám ji stejně jako ostatní knížky ještě u sestřenice v Linci, ale za totality jsem radši žádnou exilovou literaturu dovézt nezkoušel,“ přiznává Matyáš.

Vozil desky pro známé

Známým kupoval desky, které byly v tehdejším Československu těžko k dostání. „Zájem měli hlavně o Beatles, Toma Jonese, náročnějším jsem vozil třeba Jacka Bruce nebo Cream,“ jmenuje u nás nedostatkové zboží. Na čas se dal také dohromady se skupinou Josefa Laufera, později se přidal k hudebníkovi Borisu Adámkovi. Scestoval Itálii, Holandsko, Švýcarsko. Roky před revolucí jezdil hlavně do Švýcarska a Německa s táborskými Flamengos. Na jeho vlastní desky nikdy nedošlo, i když se po nich lidé ptali. „Seznámil jsem se s Jugoslávcem, takovým popíkářem a dobrým manažerem. Ochotně se mi nabízel, jenže bydlel někde v Düsseldorfu, což bylo od našich koncertů hodně daleko. Byla to určitá šance, ze které sešlo,“ vzpomíná Matyáš.
I touhu osamostatnit se zavrhl. Prý musí být a vždycky bude součástí nějakého bandu.
Po roce 1989 pro něj hudba kvůli těžkému úrazu na čas skončila. „Spadl jsem z hradeb z osmimetrové výšky a přišel o nohu. Známí mě znovu přemluvili a přitáhli zpátky k hudbě,“ líčí Matyáš, jehož vzhled dotváří zlatá náušnice v uchu. Jak říká, nemá ji z frajeřiny. „Sestřička mi v nemocnici propíchla ucho, když mi z něho brala krev. Tak mi manželka přinesla náušnici, ke které druhou ztratila. Od té doby ji nosím,“ popisuje připomínku těžkého období Matyáš.
Dnes je slyšet v hudebním uskupení Cover Trio, za svou považuje skupinu ve společnosti Josefa Makoče, Karla Juráně a pianisty Ondřeje Kříže.