Zrod budovy zlínské radnice výrazně poznamenaly předvolební šarvátky. Unikátní Záložna byla dlouhá desetiletí centrem kulturního dění celého kraje, Trantírkův nárožní dům zase místem bydliště bohatých podnikatelů, kteří rádi využili možnosti žít ve čtyřicátých letech v luxusních domech. Pro všechny tři domy ze zlínského náměstí Míru je společné, že mají zajímavou historii. Ne vždy však ššastnou. Nejstarší je Záložna Budovou s jednou z nejrozmanitějších minulostí na náměstí Míru je zlínská Záložna. Nic na tom nemění ani fakt, že z budovy dnes stojí v podstatě jenom její čelní zeď. Záložna, kterou projektoval uherskohradišťský architekt Dominik Fey, patří mezi historicky nejcennější památky krajského města. Na konci devatenáctého století působil dům zářící novotou jako zjevení. Architektura s dekorativními rysy razantně přebíjela všechnu okolní zástavbu. „Sál Záložny byl po několik desetiletí ohniskem kulturního života města. Plesy zlínské inteligence pořádané čtenářským spolkem již na konci předminulého století patřily vždy k prestižním událostem společenského charakteru,“ uvedl literární kritik a historik Marcel Sladkowski. Od poloviny dvacátých let chodili lidé do Záložny na filmová představení. Napřed sledovali němé filmy, od třicátých let už i ozvučené. Později bylo kino možná i kvůli technické zastaralosti vybavení mimo přímý dohled cenzurních orgánů. Na plátně tak lidé v letech šedesátých viděli filmy s tehdy „zakázanými“ herci Oldřichem Novým, Vlastou Burianem, Hugo Haasem, Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou a občas i zachovalou kopii Voskovce a Wericha. Záložna byla kulturním centrem po řadu desetiletí. Díky výborné akustice sálu ve Zlíně hostovali umělci špičkové úrovně. Zpíval zde například tenorista Karel Burian a hráli houslisté František Ondříček a Jan Kubelík, otec dirigenta Rafaela Kubelíka. „Přednášela zde řada českých vzdělanců a umělců, jako byli spisovatel František Sokol Soložna Sokol Tůma, cestovatel Enrique Stanko Vráz nebo básník Josef Svatopluk Machar,“ doplnil Sladkowski. Na konci minulého století byla jedna ze tří nejstarších budov náměstí v akutním ohrožení. Radní města hlasovali o její demolici. Výrazně proti návrhu se angažoval architekt František Petr. „Záložna dokazuje, že Zlín jako město existoval již v předbašovském období,“ argumentoval Petr. Dva hlasy nakonec rozhodly o tom, že Záložna zůstala ve své podobě stát na náměstí až do roku 2006, kdy začala stavba obchodního centra Zlaté jablko. Od té doby její slávu připomíná pouze čelní zeď se zachovanou historickou fasádou. Architekti se však shodují, že uchování čelní stěny je pro Zlín zcela zásadní. „Toto řešení sice nebylo ideální, ale pořád mnohem lepší, než kdyby Záložna zmizela úplně,“ vysvětlil Petr. Trantírkův dům Jednou z nejpozoruhodnějších staveb předválečného stavitelství ve Zlíně na přelomu třicátých a čtyřicátých let je nárožní činžovní dům obchodníka Eduarda Trantírka z roku 1940. Na jeho návrhu se podílel i architekt Miroslav Lorenc, který ve Zlíně navrhl přes padesát staveb, například obytný dům Eduarda Pelčáka, Malotovu cukrárnu a obchodní a bankovní dům Františka Javorského. „Původně bylo v Trantírkově domě téměř padesát bytů, na tehdejší dobu luxusních. V přízemí byly prosklené obchodní plochy živnostnických provozoven,“ uvádí Pavel Novák v publikaci Zlínská architektura 19001950. Dům se dochoval do dnešních dnů v téměř nezměněné podobě. Ze čtyřiadvaceti velkometrážních bytů je jich obydlených jen pět. Vloni odešla i řada nájemců v přízemní pasáži. V devadesátých letech jeho majitelé plánovali velkou opravu, včetně stavby podzemní pasáže. Plány ale neuskutečnili a budova pozvolna chátrá a doplácí na spory nevlastních bratrů o její vlastnictví. Jedním z nich je Michael Petrův. „K rodinným věcem bych se nerad vyjadřoval přes média,“ odmítl spor komentovat Petrův. Podle druhého z nevlastních bratrů Ivo Trantírka je šance na zažehnání sporu minimální. „Petrův s námi nekomunikuje,“ uvedla Ludmila Trantírková, která Trantírka ve při zastupuje. Současný stav ojedinělé budovy trápí i hlavní architektku archimagistrátu města Zlína Dagmar Novou. „Je to nádherný dům, díky oblým rohům, sklům a dlaždicím na fasádě naprosto pasuje do baťovské architektury, přestože jej Bašové nestavěli. Je to možná jedna z nejkrásnějších staveb ve městě. Bohužel její stav není nejlepší a dál se zhoršuje. Nás to mrzí, ovšem město s tím nic dělat nemůže. Zasáhnout bychom mohli až v okamžiku, kdy by stav domu byl havarijní. To ale v tuto chvíli není a určitě ještě dlouhá léta nebude. Je to škoda,“ uvedla Dagmar Nová. Těžký zrod radnice Pozoruhodný je i příběh současné budovy, v níž sídlí magistrát města. Stojí na místě původní renesanční radnice, která 27. srpna 1921 vyhořela. Patří mezi nejstarší domy na náměstí, dělníci ji dokončili v roce 1924. Autorem budovy je František Lydie Gahura. Dílem tohoto architekta a sochaře je i socha kováře na severní straně budovy. Stavba byla zajímavá také tím, že mezi lidmi budila velké emoce ještě před tím, než začala. Lidé z okruhu tehdejšího starosty totiž chtěli slavnostní položení základního kamene využít k propagaci antibaťovských hesel. „To ale řada lidí odmítla, což na místě vyvolalo prudký spor, který se nepochybně stupňoval i díky tomu, že náladu přítomných lidí po celé odpoledne podporoval přerovský pivovar čepováním piva zdarma,“ napsal v roce 1990 architekt Eduard Staša ve své publikaci Kapitolky ze starého Zlína. Žádné prohlášení nakonec u základů nebylo, takže krátce nato mohla stavitelská firma Františka Maloty a Jaroslava Krajči začít radnici stavět. Ani poté se však historie budovy neoprostila od „politických“ souvislostí, stala se totiž součástí předvolebního boje před obecními volbami v roce 1923. „Firma Baša tehdy postavila vlastní kandidátku do obecních voleb a budova nové radnice, která byla dílem předchozí socialisticky orientované správy města, se stala předmětem útoků pod heslem K čemu je městu radnice za šest milionů, když by stačila za šest set tisíc,“ popsal tehdejší dění Eduard Staša. Po zvolení Tomáše Bati starostou se ale situace uklidnila. Dělníci nakonec stavbu v létě roku 1924 zdárně dokončili. Vývoj nakonec potvrdil, že nová radnice přece jen nebyla zbytečně velká, protože ji stavbaři v letech 1936-37 dokonce rozšířili v Bartošově ulici ve výšce všech pater až k sousednímu domu Žaludkova krejčovství. Od té doby stojí v prakticky nezměněné podobě dodnes.
Příběhy domů z náměstí: politikaření, luxus i zakázané filmy
Tři domy, tři příběhy s různým koncem. Sedmička přibližuje historii tří staveb na náměstí Míru.
