Dopingová aféra německé rychlobruslařky Claudie Pechsteinové, bývalé velké soupeřky Martiny Sáblíkové, ovlivnila poslední rok kariéry Lucie Fabíkové. Trojnásobná nejlepší házenkářka České republiky, která hrála posledních šest sezon v cizině, se vrací do Zory, s níž získala dva mistrovské tituly. V Olomouci bude nejen běhat po palubovce, ale i učit.
V poslední sezoně vás nadlouho přibrzdilo zranění. Co přesně vám bylo?
To zranění přišlo před více než rokem, loni na jaře. Měla jsem smůlu, že mě ošetřoval lékař, který se staral o rychlobruslařku Claudii Pechsteinovou. A protože ta měla pozitivní dopingový test, nedělal ten doktor nic jiného, než že běhal kolem ní. Kdybych šla hned na operaci, šlo by o banální zákrok. Takhle jsem to odkládala, a nakonec mi doktoři museli zrekonstruovat celou polovinu klenby.
Jaký byl návrat?
Měla jste pocit, jako byste odešla včera, nebo jste se vracela do úplně jiného klubu?
Byl to pro mě trochu šok, protože když jsem přišla poprvé na sraz na soustředění, poznala jsem všehovšudy dvě spoluhráčky.
Takže byste byla raději, kdyby některé ze zkušených házenkářek, které po loňské sezoně odešly, v klubu zůstaly?
Je třeba si uvědomit, že i ty starší hráčky jsou pořád ještě o dost mladší než já. Hrála jsem s nimi spíš až těsně před odchodem do zahraničí, třeba s Luckou Dostálovou. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby tu Lucka ještě byla. Na druhou stranu jsem ráda, že se mi podařilo přemluvit Alenu Poláškovou a Veroniku Hejtmánkovou. Ty pořád zůstávají v týmu.
Před šesti lety jste vyrazila do Norska. Jak dnes vzpomínáte na své začátky v Bergenu? Bylo těžké zvykat si na nové prostředí?
Vždy jsem se snažila získat angažmá v zahraničí, bojovala jsem o to, abych si splnila svůj sen. A pak to přišlo a já si pamatuju, jak mě táta vezl do Norska a já mu brečela v autě a naříkala, ať mě odveze zpátky, že už nechci hrát a radši budu doma celý život učit. Najednou jsem byla dva tisíce kilometrů daleko a kolem nebyl nikdo známý. Byla to neuvěřitelná zkušenost. Když jsem přežila ten začátek, hodně mě to posunulo a dneska se mi po Norsku i stýská.
Rozhodovala jste se dlouho, jestli v bundeslize zůstanete, nebo se vrátíte domů?
Bylo to těžké, chtěla jsem se po zranění co nejrychleji vrátit do hry. Jenže pak se rozpoutala v klubu válka mezi trenérem a prezidentem, do toho jsem dostala nabídku ze Stuttgartu. Pak jsem si ale zranila koleno, takže smlouvu jsem po dvou dnech zrušila. A kývla na nabídku Zory.
Co zaměstnání, nebude vás omezovat ve sportovní činnosti?
Doufám, že ne, i když budu pracovat na plný úvazek jako učitelka na Gymnáziu Čajkovského. Tam, kde jsem sama studovala. Ředitel Radek Čapka mi dal příležitost a já doufám, že hlavně neudělám ostudu.
Předpokládám, že budete učit tělocvik.
Jen minimálně. Tělocvikářů je tam dost, zato češtinářů málo. Takže to vypadá, že budu mít týdně čtyři hodiny tělesné výchovy a sedmnáct hodin češtiny. Je to docela legrace, šest let jsem nedělala nic jiného, než se biflovala cizí jazyky, a teď budu učit češtinu.
