Přijď na Hrádek, šeptali m rtví. Záhadná zjevení na zámcích

Romantický svět strašidel nezmizel, na některých místech přetrvává. Stačí se zeptat kastelánů, průvodců nebo údržbářů, kteří žijí na starém hradě či zámku. Mají příběhy, někdy hrůzostrašné, jindy usměvné, ale vždycky spojené s existencí něčeho neznámého, pro co není logické vysvětlení.

Zbloudilé duše starců

Na místě dnešního raně barokního zámku Červený Hrádek na Chomutovsku stával kdysi gotický hrad Borek. Stará pověst praví, že v němžžila šlechtična, která chodila s mladým lesníkem. Nedbala varování, že to její stav nedovoluje, a stýkala se s ním dál. Adjunkta chytili a pověsili za hrdlo před jejími okny. Kněžna se zbláznila, chřadla a záhy také zemřela. Podle některých svědectví se v zámeckém parku milenci dodnes zjevují, jak se vedou za ruce.
Mýtus o středověkých strašidlech ale zastínila novodobá legenda o zbloudilých duších.
Červený Hrádek sloužil až do listopadového převratu v roce 1989 jako léčebna pro dlouhodobě nemocné.
„Tenkrát se zámku raději každý vyhýbal. V léčebně umírali i dva pacienti denně. Ale duše stařečků, kteří odešli z tohoto světa opuštění a nemilovaní, na Hrádku zůstávaly,“ domnívá se Jaroslav Stejný, který tam působil v letech 1994 až 2004 jako první porevoluční kastelán.
Předtím byl také deset let kastelánem na zámku Jezeří na Mostecku. „Už tam se mi zdál živý sen, jak stařečkové seděli na postelích a říkali, ať na Hrádek přijdu, že nebudou zlobit,“ svěřuje se Stejný.
Krátce poté, co se nový kastelán na Červeném Hrádku ubytoval, pozval na zámek psychotronika. „V zámecké kapli se mu kyvadélko divoce rozkmitalo. Bylo to na místě, kam léčebna odkládala nebožtíky, než si pro ně přijeli pohřebáci,“ vypráví Stejný.
Vzpomíná i na potíže, které míval jeho malý syn Filip. Často ho bolelo břicho. Psychotronik v jeho pokojíku zaměřil patogenní zóny. „Řekl, aniž to mohl vědět, že v místě, kde kluk spí, bývaly kdysi dveře. A těmi prý přes něj procházejí zbloudilé duše,“ tlumočí slova senzibila.
Přestěhovali proto postel o kus dál a rázem prý bylo po bolestech.
Na stíny pohybující se po místnosti, kde býval nemocniční rentgen, si stěžovali i umělečtí kováři, kteří před časem na Hrádku vytvářeli svá díla. „Byli to tři urostlí chlapi. Tak se báli na zámku spát, že i na záchod chodili v noci spolu,“ vybavuje si Stejný.
Když pořádal na Červeném Hrádku řezbářské sympozium, dorazil i umělecký pár z Bulharska. „Ráno mi řekli, že už k nám nikdy nepřijedou. Večer v posteli se žena ptala muže, kam odchází. Odpověděl jí, co blázníš, vždyť ležím vedle tebe,“ popisuje strašidelnou noc v jedné z komnat.
I studenti, kteří v první polovině devadesátých let pomáhali zanedbaný zámek čistit a uklízet, mají vzpomínky, při nichž zamrazí. Do okresních novin tehdy napsali článek o černém kočáru, který v noci zabrzdil na nádvoří. Vystoupila z něj tajemná postava, jejíž kroky pak slyšeli na chodbách.
Jaroslav Stejný se obává, že lidé, kteří ho znají, si budou myslet, že se asi zbláznil. „Kdo žije v takovýchto starých domech, ale ví, o čem mluvím. Tu a tam se prostě zjeví zapomenutí lidé, kteří nenašli cestu nahoru,“ zdvihá prst. Je přesvědčený, že existují světy, o kterých nic nevíme.
Zažil to prý i jeho kamarád v jednom kostele na Chomutovsku. „Vešel tam chlap, on na něj promluvil a neznámý v tu ránu zmizel,“ říká Stejný.

Tajemný páter Tobiáš

Původní hrad Eisenberk, kde dnes stojí či spíše chátrá barokní zámek Jezeří, je spjatý s postavou pátera Tobiáše. Pověst o tamním strašidlu má dvě verze.
V té první, méně romantické, to byl mnich, který skočil z hradní věže na protest proti popravám při selských povstáních.
Podle druhé verze byl Tobiáš italský šlechtic, který ve své zemi zabil soka v lásce. Z obavy před pomstou jeho rodu uprchl do Čech, kde vedl poustevnický život.
Žil v Liščích skalách u Černic a docházel na mše do Jezeří. Členové rodu ho ale našli a zavraždili. Od té doby se páter Tobiáš občas zjevuje na zámku. „Ne fyzicky, bývají slyšet jeho kroky na chodbách. A samy se otevírají dveře,“ tvrdí Hana Krejčová, která je kastelánkou Jezeří už patnáctým rokem.
„Zažila jsem to několikrát. I ve dne. Myslíte si, že v patře nad vámi někdo je. Zvuky jsou dobře slyšet. Než si uvědomíte, že tam nikdo být nemůže,“ ujišťuje Krejčová.
Na Jezeří se mluví také o zazděném kominíkovi či tajemné dámě. „Její kroky a šustění šatů jsem už také zaslechla,“ podotýká zcela vážně kastelánka.
I ona měla vidinu. V zámeckém průjezdu zahlédla postavu svého známého, vysokého muže z Mostu. „Kdysi u nás vykonával civilní službu. Na Jezeří neměl co dělat. Tak jsem na něj zavolala. Jeho silueta se začala od poloviny těla rozdvojovat, až úplně zmizela,“ líčí nepříjemný zážitek Krejčová.
Přiznává, že je věřící, proto ji nadpřirozené jevy až tak nepřekvapují. „I materialista ale musí uznat, že některé věci se přeměňují,“ odvolává se na zákon o zachování hmoty.
Krejčová je nejdéle sloužící kastelánkou na Jezeří. Nebydlí přímo na zámku, ale v sousedním domku. Po tolika letech prý už nemívá strach z duchů. „Spíše si ho nepřipouštím,“ poznamenává. Klidně jde v noci zkontrolovat zámek, když ji probudí štěkot psů. Zajdu se podívat třeba i do sklepení,“ dodává bez zaváhání.
Tam má své figuríny strašidel, jimiž baví hosty. Hejkal, rusalka, zakletá šlechtična, upíři, čerti, bílá paní, dědek a bába z perníkové chaloupky i paní s pokladem. Ti všichni ji prý na Jezeří chrání před opravdovými strašidly.