Přijíždí ze starých časů. Cyklista brázdí svět na vysokém kole | E15.cz

Přijíždí ze starých časů. Cyklista brázdí svět na vysokém kole

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vysoké kolo Ivana Burkerta obdivovali lidé v Alpách i ve španělském městě Santiago de Compostela.

Na chodbě panelákového bytu rodiny Ivana Burkerta je místo obvyklé šatní skříně úložiště bicyklů. Je mezi nimi i vysoké kolo, na kterém vloni vyrazil do poutního místa v Santiagu de Compostela ve Španělsku. Na velocipedu se sedlem metr a půl nad zemí ujel přes tři tisíce kilometrů, zažil těžký pád, technické potíže, a dokonce i krádež kola. Nedávno pokřtil osmačtyřicetiletý truhlář knihu o cestě z Hradce Králové přes vrcholky Alp až na jih Evropy.

Když jsem vás před časem viděl jet na vysokém kole v Hradci, právě jste se blížil k semaforu, na kterém svítila červená. Bylo zajímavé sledovat, co se bude dít, jestli budete muset seskočit nebo se opřít o sloup…

Samozřejmě se to snažím ustát, ale někdy to nevyjde a musím slézt. Opřít se o sloup taky jde. Mám dokonce několik fotek z cest, kde se přidržuji kandelábru.

Jak jste se dostal k vysokému kolu?

Na Tour de France jsem v roce 2005 potkal Pepu Zimovčáka (český cyklista, který na historickém bicyklu doprovázel hlavní peloton slavného závodu - pozn. red.), který celý závod odjel na vysokém kole. Předtím jsem o něm četl v novinách. Přeskočila tam první jiskra, ale ještě jsem netušil, jak to celé dopadne. Později jsem mu poslal fotky, které jsem ve Francii udělal, a vypravili jsme se s ním na závody Giro do Itálie a Vueltu do Španělska, kde jsme byli v doprovodu a začali více spolupracovat. Postupně jsem si začal říkat, že bych měl umět jezdit na vysokém kole. První jsem si pořídil před dvěma a půl rokem.

Je složité se na vysokém kole naučit jezdit? Bolely vás začátky?

Noc před tím, než jsem poprvé vyjel, jsem z toho špatně spal. Bylo to před Technickým muzeem v Praze. Posadil jsem se, objel dvě tři kolečka a už to šlo. Potom trvá delší dobu, než si to člověk zažije. Pořád to ale nestačí, pády přicházejí spolu s učením.

Kam v okolí Hradce nejraději vyjíždíte?

Hradec je pro cyklisty výborný, protože je v rovině. To je zvlášť na vysokém kole skvělé, i když já mám, alespoň na běžném kole, raději kopce.

Kolik takové kolo stojí peněz?

Mě přišlo zhruba na třicet tisíc korun, ale od Pepy Zimovčáka jsem ho měl za přátelskou cenu.

Chystáte se po vzoru Josefa Zimovčáka na Tour de France?

Nyní se chci hlavně věnovat charitativnímu projektu Na kole dětem, který pomáhá dětským onkologickým ústavům. Chystáme na příští rok další etapový závod po Česku a Slovensku. Pod hlavičkou projektu bychom se na Tour de France chtěli vydat za dva roky. Rád bych jel v doprovodu, ale už asi ne na vysokém kole.

Jednu hodně dlouhou trasu už máte za sebou. Jel jste až na západní cíp Španělska do poutního města Santiago de Compostela. Proč právě tam?

Četl jsem o pouti do Compostely už krátce po revoluci a lákalo mne dojít tam pěšky. A když jsem se naučil jezdit na vysokém kole, řekl jsem si, že to zkusím v sedle. Nebyl jsem tam poprvé. S manželkou jsme se tam před lety stavili při cestě po Španělsku. Když jsem viděl poutníky, říkal jsem si, sakra, co tady děláme, sem se musí dojít pěšky, a ne přijet autem. I to byla motivace. Byl to zkrátka sen, který jsem nosil v hlavě a nakonec si jej splnil.

Jste věřící?

Myslím si, že každý má nějakou víru. Pro mě je někde v horách, v přírodě, do kostela nechodím. Ta cesta mě v tomto smyslu oslovila. V některých chvílích jsem měl pocit, že nad námi někdo drží ochrannou ruku. Když jsem třeba ve Švýcarsku zlomil řídítko, natrefili jsme v nouzi na člověka, který na nás začal mluvit česky.

Jak se to přihodilo?

Byla sobota, nikde nikdo a před námi ještě několik horských sedel ve Švýcarsku a Francii. Všude bylo zavřeno, vypadalo to na velký problém. Pak jsme narazili na člověka, který nás poslal do dílny, kde opravovali historické vlaky. Když jsme řekli, odkud jsme, objevil se chlapík a ptal se česky: Tak chlapi, co potřebujete? Byl to Němec, který částečně žije v Turnově. Nakonec nám řídítka svařili a my jsme mohli pokračovat.

Na cestu jste se vydal jen se svým otcem, který vás doprovázel autem. Jaká úskalí to v běžném dopravním provozu obnášelo?

Nejsložitější to bylo ve větších městech. Táta mě musel neustále sledovat v zrcátku, já jsem se snažil, abych ho viděl před sebou. Raději než ve městech jsem šlapal do horských sedel, kde jsem věděl, že mám před sebou pětatřicet kilometrů do kopce. Několikrát jsme bloudili. Navigace nás třeba navedla na silnici jen pro auta, kam jsme nemohli. Nebo jsem chtěl jet po cyklistické stezce podél Dunaje, která se postupně změnila v šotolinovou cestu pro horská kola.

Vaše kniha se jmenuje Tajný výlet za svatým Jakubem. Proč byl tajný?

Nechtěl jsem to nikde vytrubovat. Věděla o tom jen manželka, Pepa Zimovčák a několik nejbližších přátel. Na vysokém kole jsem nejezdil moc dlouho a nedokázal jsem odhadnout, jestli vůbec budu schopný to zvládnout. Říkal jsem si, že stát se může cokoli, a nechtěl jsem být pro smích.

Skončit jste mohl hned druhý den, kdy jste měl nepříjemný pád. Zlomenina lopatky a vážné zranění ramene se však shodou okolností potvrdily až po příjezdu domů. S tím jste mohl jet?

U Berouna jsem sebou praštil a ztratil jeden den. Všechno tam přitom mohlo skončit. Šel jsem na lékařské vyšetření a doktor mi řekl, že by to mělo být v pořádku. Teprve po příjezdu domů se zranění potvrdilo a následovala operace a dlouhá léčba. Kdyby se lékař nespletl, odjel bych domů. Když se potom v Alpách zdálo, že ztrátu dojedeme, zlomil jsem řídítko.

Nedaleko od cíle jste přišel o kolo úplně. Jak se to stalo?

To byla totální krize. Zhruba 250 kilometrů před Santiagem mi ukradli kolo. Bylo hrozné vedro a odpoledne jsme se potřebovali občerstvit. Zastavili jsme ve stínu vedle silnice. Kolo jsem běžně nechával opřené stranou. Nevěnovali jsme mu pozornost a najednou bylo pryč. Koukal jsem na to jako opařený. Někdo ho musel naložit na náklaďák a odjet. Kolo bylo sice pobouchané a stejně bych potřeboval nové, ale mrzí mě to. Přece jen to bylo moje první vysoké kolo, na kterém jsem se navíc vyškrábal až do Santiaga. Mohl jsem ho ukazovat vnoučatům. Nevím, jestli má pro zloděje nějakou hodnotu.

Jak jste tedy do svého cíle dojel?

Naštěstí jsem s sebou měl ještě druhé kolo, které sice nemělo brzdu, ale aspoň jsem nemusel docházet pěšky. (Do rozhovoru vstupuje Ivan Burkert starší. „Jsem sportovně založený, takže všechno beru, jak přichází. Po cestě jsme se museli přizpůsobovat různým situacím, ale krádež kola nás dost rozhodila. Naštěstí se potom Ivan rozhodl, že dojede i na menším kole,“ říká Burkert starší.)

Krádež kola přitom není pro lidi z Hradce nic neznámého. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Jednou jsme přes rok přišli o tři horská kola a celkem nám ukradli šest nebo sedm kol.

Co vás při krizových okamžicích na cestě „drželo nad vodou“?

Když jsem si kolo pořídil, netušil jsem, jakou bude u lidí vyvolávat odezvu. I když se jedu projet v Hradci, lidé mě zdraví a zvedají palce. Největší podporu jsem cítil nahoře v Alpách. Lidé mě úplně hnali nahoru. Motorkáři pouštěli řídítka a tleskali. Vzpomínám si na jedno stoupání, kdy jsem toho měl plné zuby a říkal jsem si, že za zatáčkou sesednu a půjdu pěšky. Najednou mě začala povzbuzovat nějaká rodina s dětmi a já jel dál. A když jsme se blížili k Santiagu, potkávali jsme stále více poutníků, kteří mě také velmi podpořili.

Jak vypadal váš denní režim?

Spali jsme v autě. Táta je na rozdíl ode mě ranní ptáče, takže někdy po šesté začal připravovat snídani a svačiny. Pro mě byla rána krušná. Byl jsem po pádu sedřený a musel se namazat různými mastmi. Přes den jsme občas zastavili kvůli občerstvení nebo na nějakém zajímavém místě. K večeru jsme hledali další místo na spaní.

IVAN BURKERT

* Narodil se 16. března 1963 v Hradci Králové.
* Pracuje jako truhlář, známý je jako jezdec na historickém bicyklu.
* Nedávno vydal knihu o cestě na poutní místo v Santiagu de Compostela ve Španělsku Tajný výlet za svatým Jakubem.
* Je ženatý. Manželka Irena je učitelka. Dvacetiletý syn Jan je fotograf a studuje, třiadvacetiletá dcera Iva je módní návrhářka a rovněž studuje.
* Hrával závodně basketbal, kromě cyklistiky má rád sjezdové lyžování i běžky.
* Motto: „Jděme za svým snem.“

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video