Princezna Adélka žije v Olomouci a ráda by si ještě zahrála ve filmu | E15.cz

Princezna Adélka žije v Olomouci a ráda by si ještě zahrála ve filmu

Karel Páral

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Monika Stará ztvárnila v pohádce režiséra Hynka Bočana roli naivní princezny Adélky.

V hereckém obsazení nabitém hvězdami byla představitelka princezny Adélky v legendární pohádce S čerty nejsou žerty z roku 1984 coby neherečka výjimkou. „Pan režisér se při výběru trefil přesně, vlastně jsem nemusela nic hrát,“ říká Monika Stará.

Pohádka se na televizní obrazovce objevila naposledy na Nový rok. Dívala jste se?

Ano, po několika letech jsem se na ni podívala zase na celou.

Vy ji nesledujete každý rok o Vánocích?

Každý rok ne. Ale když už se doma společně díváme, většinou mě zajímá, jak na film reagují moje děti. S přibývajícím věkem jsou jejich otázky čím dál více na tělo.

Na co se vás ptaly tentokrát?

V tomto období už se začínají množit dotazy na to, jak to tehdy vlastně bylo s Mirkem Dlouhým. Mladší dcera se mě letos poprvé zeptala, jaká byla závěrečná pusa princezny Adélky s Petrem Máchalem.

Co jste jí odpověděla? Bylo pro vás těžké polibek natočit?

Samozřejmě jsme to nacvičovali. Museli jsme se hlavně soustředit na to, abychom dotančili na určitou značku, a přitom jsme se na ni nesměli dívat, což bylo docela problematické. Ale hledání značky jsem nechala na Mirkovi a sama jsem se jako neherečka soustředila spíše na samotný polibek.

To nevyznívá zdaleka tak romanticky jako na filmovém plátně. Křičel na vás režisér Hynek Bočan povel „na značku“?

Pan režisér nikdy nekřičel. Je velmi klidný a spolupráce s ním byla skvělá a obohacující. Asi na pošesté jsme polibek zvládli natočit.

Kterou scénu z filmu si po letech užíváte nejvíc?

Je to situace, v níž jsem zavřela Petra Máchala do skříně, a pak ho zase pustila ven. Scéna byla náročná na časovou posloupnost a točili vou jsme ji opravdu mockrát. Šlo o to sladit moment, kdy já dovírám dveře skříně, a hned nato zbrojnoši vpadnou do místnosti. Vystihnout přesně tento okamžik nebylo jednoduché, protože se vše točilo na jeden záběr.

Kdy jste se při natáčení nejvíc pobavila?

To bylo shodou okolností hned při mé první scéně. Natáčeli jsme ji na statku nedaleko Prahy. Pan Nárožný v roli kaprála nám při ní jde otevřít kočár. Místo toho, aby jej obešel, tak prošel jeho středem a podupal nám nohy, což bylo vlastně v pořádku. V plánu ale rozhodně nebylo, že se dvířka kočáru utrhnou a zůstanou mu v ruce. Nastala spontánní situace, kterou jsme se snažili dohrát. Dívali jsme se, co se to stalo, a pan režisér křikl, ať hrajeme dál. Já jsem pohádku letos sledovala na velké obrazovce a na té je vidět, jak se mi třesou ramena, protože jsem v sobě dusila smích.

Obsazení filmu je prošpikované hereckými hvězdami, někteří zde hrají své životní role. Vy jste jako neherec jedinou výjimkou.

To považuji za svůj životní úspěch, možná za zázrak. S odstupem času si stále více uvědomuji, že jsem se tehdy ocitla uprostřed herecké elity a jako neherečka jsem tak dostala obrovskou příležitost. Doufám, že jsem nezklamala. Teď se na sebe dívám kritičtěji než dřív, protože mnohem více pociťuji zodpovědnost, kterou jsem si v osmnácti letech snad ani nepřipouštěla.

Chtěla jste být profesionální herečkou?

Od dětství jsem si přála být herečkou nebo učitelkou. Jako malá jsem si hrála na školu nebo na princeznu. Říká se, že člověku, který na něco intenzivně myslí, se to časem vyplní. Což teď aplikuji i na jiné věci. K divadlu jsem tíhla vždycky. Chodila jsem do amatérského studia při divadle Oldřicha Stibora, které tenkrát vedl František Řehák. Byl tam se mnou současně třeba Rosťa Čtvrtlík, který se hlásil na DAMU, a vyšlo mu to. Studio navštěvoval dříve i Igor Bareš. Na radu pana Řeháka jsem se rozhodla, že talentovky také zkusím, připravoval mě on a později i Ivanka Plíhalová.

Jak zkoušky dopadly?

Nevzali mě. Ale i samotné přijímačky byly zajímavou zkušeností. Když jsem se vrátila z pauzy na oběd, říkal mi jeden z uchazečů: Byli tady pro tebe. Že prý hledali takovou naivku s dlouhými vlasy, a já nikde. Myslela jsem, že si dělá legraci.

A nedělal?

Právě, že nedělal! Asi za deset set dnů po zkouškách mi přišel telegram. Rychle jsem ho rozbalila a vykoukla na mě věta: Dostavte se na Barrandov tehdy a tehdy. Stop.

Jak vzpomínáte na herecké osazenstvo filmu, bylo při natáčení hodně veselo?

Na to vzpomínám moc ráda. Od legrace a humoru tam byl především pan Nárožný. A pan Preiss samozřejmě taky.

A Josef Kemr?

To bylo něco jiného. Pan Kemr na mě působil jako velmi uzavřený člověk, který dává veškeré svoje společenské vybití, kontakt s lidmi a emoce do kamery. Když kamery zhasly, tak se stáhl. Ale ostatní to bohatě vynahrazovali.

Nejvíce jste natáčela s Vladimírem Dlouhým. Jak vzpomínáte na něj?

Když o někom řeknete, že je charismatický, tak si jen stěží představíte, co to přesně znamená. Mirek ale celé toto slovo vyplňoval do posledního puntíku. Byl milý, příjemný, na druhou stranu ale měl svoji tvář. Mimochodem byl také hezký a měl nádherné modré oči. Když jsem s ním byla v přímém osobním kontaktu, uvědomila jsem si, že kamera spoustu věcí utlumí. Já jsem například měla nádherné zlatě vyšívané šaty, které na obrazovce ve srovnání s realitou příliš nevynikly. A s herci je to podobné. Zřejmě právě proto mají ti nejúspěšnější osobní kouzlo a fluidum natolik silné, že z nich dostatečně sálá i přes obrazovku. Na Mirkovi bylo ale také vidět, že má svůj svět, do kterého nenechá hned tak někoho vstoupit.

Vás také nenechal?

Možná trochu ano. Trávili jsme spolu poměrně dost času. Když jsem točila několik dnů hned po sobě, přespávala jsem v Praze, a Mirek se tam o mě staral. Večer jsme zašli třeba do divadla na jeho představení, a pak ještě někam sednout. Vyprávěl mi, jakým způsobem se učí role. To vám ale neřeknu.

Zažila jste s ním i bujarý večírek?

On patřil k lidem, kteří jsou extrémně nadaní a potřebují to někde vykompenzovat. To je možná taky částečně odpověď na otázku, proč trávil tolik času ve své oblíbené hospůdce. Cigareta a alkohol, to pro něho nebyla droga, ale únik. Navíc šíleně trpěl trémou, stejně jako já. Vzpomínám si, že mluvil o tom, že vždycky dvě hodiny před představením chodí nervózně po divadle.

Vídali jste se i poté, co natáčení skončilo?

Několikrát ano, když přijel na představení do Olomouce. Vždycky mě zval do divadla, ať někam přijedu, že tam a tam hrají dobrou hru. Nikdy jsem ale nejela. Měla jsem tehdy malé děti a byla jsem hodně fixovaná na rodinu. A pak jsem najednou zjistila, že už to nikdy nestihnu. Do smrti mě to bude mrzet.

Nakolik je vám postava naivní princezny Adélky blízká?

Myslím, že pan režisér se trefil naprosto přesně. Vlastně jsem nemusela nic hrát.

Z obrazovky postava princezny nepromlouvá vaším hlasem, ale dabovala vás Naďa Konvaliková. Proč?

To bylo kvůli komplikacím s přízvukem. Pocházím z Hranic na Moravě, a i když jsme se do Olomouce přestěhovali v mých devíti letech, pořád jsem měla trošku kratky zobak. Ostatní herci zase měli naopak pražský přízvuk, což se vzájemně bilo.

Ale legendární písničku začínající Svěrákovým veršem „Petře, Petříčku, chlapče rozmilý…“ jste nazpívala sama. Je to tak?

Ano, natáčela jsem ji v Praze na Kavčích horách. Pan Uhlíř mi tehdy poslal kazetu s nahraným klavírem a jeho zpěvem z Prahy do Olomouce přes jednoho řidiče autobusu. Kazetu jsem si doma pouštěla pořád dokola a písničku se naučila.

Chtěla jste po úspěšném debutu ještě někde hrát?

To mě nikdy neopustilo. Divadlo a film, to je láska na celý život. Možná jsem měla nakročeno k nějaké kariéře, dostala jsem dokonce nabídku angažmá v pražském divadle. Jenomže já jsem v té době byla zamilovaná do spolužáka na gymnáziu a věděla, že pokud odjedu z Olomouce, tak se určitě rozejdeme. Svoji lásku k múze jsem tak přehodila na druhou kolej. V Olomouci jsem začala studovat vysokou školu a onoho spolužáka jsem si později skutečně vzala a mám s ním dvě děti. Před dvěma lety jsme se rozvedli.

Litujete toho, že jste nezkusila hereckou dráhu?

To bych se rouhala, kdybych řekla, že toho lituji. Mám dvě krásné dcery a s člověkem, se kterým jsem je chtěla mít. To je nejpodstatnější.

Kdyby dnes přišla nabídka natočit film, přijala byste ji?

Pokud by se mi líbil scénář, pak ano. Tentokrát bych ale chtěla ztvárnit nějakou složitou postavu. Ženu s podobnými zkušenostmi, které mám za sebou i já. Třeba takové psychologické drama, to by dnes myslím bylo to pravé.

MONIKA STARÁ

* Narodila se v roce 1965 v Hranicích na Moravě.
* Od devíti let žije v Olomouci.
* Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu si zahrála roli princezny Adélky v pohádce S čerty nejsou žerty.
* Vystudovala obor český jazyk - hudební výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého.
* Ve školství působí dosud.
* Má dvě dcery, šestnáctiletou Kamilu a třináctiletou Nikolu.

Autor: Karel Páral

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video