Přírodní muž: Uklízím z přesvědčení

Zdeněk Vrubel z Frýdku-Místku uklízí odpadky. Nejen pro peníze, ale i z přesvědčení.

I v zimě nosí kraťasy. Jen co na jaře roztaje sníh, toulá se přírodou, spí v lesích, hledá vzácné rostliny. Zdeněk Vrubel je botanik a ekolog amatér. I proto má rád svou práci uklízeče odpadků. Ulice Frýdku-Místku uklízí už patnáct let.
„Nedělám to jen pro peníze jako ostatní, ale z přesvědčení. Mám dobrý vztah k životnímu prostředí. Jsem s tímto zaměstnáním spokojen,“ říká osmatřicetiletý Zdeněk Vrubel, který vystudoval střední zemědělskou školu a chodil i na vysokou.
Od dětství se rád toulal sám v přírodě. Začal si všímat rostlin, kupoval si knížky o botanice a z nich se učil.
Nenosí mobil, neřídí auto, nepoužívá počítač. „S technikou si nerozumím. Mám na ni téměř alergii,“ říká Vrubel, který zůstal samotářem a pije nejraději čistou vodu.
Zatímco ostatní lidé nosí zimní oblečení, Vrubel má pod oranžovou vestou jen tričko a kraťasy. „Můj organismus produkuje více tepla, než je obvyklé. V zimě mi je příjemně, v létě často nesnesitelně
horko. To bych nejraději uklízel v noci,“ vysvětluje Vrubel.

Když má dovolenou, je z Místku smetiště

Na výpravách do přírody spává venku bez spacáku i deky. „Když je hodně zima, ustelu si na svetru. Jinak
spím, jak jsem, na zemi,“ říká Vrubel.
Pročesává Beskydy, Javorníky, Hostýnské vrchy, Hrubý Jeseník, jezdí na Slovensko i do Polska. Když najde něco vzácného, donese vzorek kamarádovi botanikovi nebo do muzejního herbáře. Objevil například, že se po dvaceti letech vrátila do regionu ohrožená přeslička větevnatá. „Je to výborný botanik,“ potvrzuje
historik Muzea Beskyd Jaromír Polášek.
S kamarádem dělal průzkum v Horní Lomné pro lidi ze Správy Chráněné krajinné oblasti Beskydy. „Zkoumali
jsme určitá místa v různých ročních obdobích a zjišťovali, co tam roste,“ vysvětluje Vrubel. Kromě rostlin ho zajímá geografie.
Dříve jezdíval i na daleké výpravy do ciziny. Byl asi pětkrát v Norsku. Jedním z důvodů, proč toho nechal, bylo, že po delší dovolené vypadal jeho rajon jako smetiště. „Byla to hrůza,“ říká Vrubel.
Rychlými kroky chodí po místeckých ulicích od papíru k papíru. Nestojí o pracovní pomůcky. Má jen úpletové rukavice a několik igelitových tašek, do kterých odpadky třídí. Do jedné sbírá to, co je škoda
vyhodit.