Pětatřicet let pracoval malíř Josef Ruszelák v divadle jako výtvarník. Teď se do něj vrací s ohněm. Štětec nechal tentokrát zahálet a živel zachytil fotoaparátem. „Je to pro mě takové ohňové divadlo a výtvarně fotografická alchymie. Pokouším se režírovat náhodu, nějak se s ohněm domluvit. A bývám z toho i popálený,“ vypráví autor s úsměvem.
Ruszelák působil v divadle už jako mladík. „Nastoupil jsem tam hned po absolvování hradišťské umprumky. Dělal jsem plakáty, programy i scénografie. Nemohl jsem odmítnout pozvání divadla k symbolickému návratu a dal jsem si na výstavě i vernisáži záležet,“ říká Ruszelák.
Z táboráku se pro něj stalo pracoviště, na zahradě u domu v Přílukách má tři různě velká ohniště. „Když si někdy takhle hraju s ohněm a přijdou vnoučata, těší se na buřty. Já je ale zklamu. To své ohňové divadlo si musím prožívat sám,“ podotýká výtvarník, kterého na ohni fascinuje jeho proměnlivost.
Dramaturg zlínského divadla Vladimír Fekar si na Ruszelákovi cení jeho zapálení pro věc. „Pokaždé si vybere námět, který pak léta rozvíjí, piluje k dokonalosti a zkouší při tom různé výtvarné techniky,“ popisuje Fekar Ruszelákův způsob práce. Podobně předtím výtvarník z Příluk desítky let maloval stromy.
Svým obrazům nedává jména, nechává prostor divákům. „Úžasné je, že každý v nich může vidět něco jiného, udělat si vlastní výklad. Je to anděl, drak nebo kohout? Podobně, jako u mraků měnících se na modré obloze,“ říká malíř.
Ruszelákovým grafikám, které jsou v divadle také k vidění, se říká slepotisky. Netiskne je barvou, obraz je do papíru jen vytlačený a vynikne díky hře světla a stínu. Vznikly původně jako doprovod k básnické sbírce Ludvíka Kundery Vzpomínky na města, kde jsem nikdy nebyl. Výstava potrvá do 25. října, je přístupná vždy hodinu před představením.
