Pavla Chrze naučil hrát šachy otec, když mu bylo sedm. Do šachového kroužku začal chodit před více než třiceti lety a u královské hry, jak se šachům říká, už zůstal.
Jsou šachy ještě sport? Určitě ano. Šachy mají mnoho sportovních aspektů, jako je motivace, příprava, trénink, soutěže. Hrají se na různých úrovních od amatérů až po profesionály. K vrcholové hře je stejně jako v jiných sportech nezbytná každodenní mnohahodinová příprava. Důležitá je i fyzická připravenost a odolnost, protože jedna partie může trvat až šest hodin.
Mají ale budoucnost? Vůbec bych se nebál, že se šachy přestanou hrát. Jejich popularita naopak stále roste. V mnoha státech prožívají období velkého rozmachu především v práci s mládeží. Silní hráči jsou jak z bývalých ruských republik, tak i z Asie. Především Indové patří ke špičce. Šachy mají velký potenciál. Stále je možnost v nich něco nového objevovat. Pravidla pochopí i malé dítě a mohou se jim věnovat všichni.
Můžou člověku něco dát do života? Šachy rozvíjejí logické myšlení, procvičují paměť a učí nás soustředěnosti a cílevědomosti. To lze určitě využít v mnoha odvětvích. Šachová partie může simulovat i životní situace, kdy se na čas musíme něčeho vzdát, obětovat, abychom získali něco lepšího či dosáhli vzdálenějšího cíle. Na šachovnici a stylu hry se projevují vlastnosti hráčů, kdo je nedočkavý, trpělivý či zbrklý.
Šachisti jsou pro mnohé lidi podivíni. Platí to? Rozhodně nejsou ničím odlišní. Možná jen o všem trochu víc přemýšlejí. Samozřejmě, že někteří velmi talentovaní jedinci jsou možná něčím výjimeční, ale to platí i o talentech v jiných oborech.
Co obnáší pracovat s mladými talenty? S mládeží pracuji přes dvacet let. Pomáhají mi mladší kolegové, většinou odchovanci oddílu. Děti si rozdělíme podle výkonnosti a zájmu, aby spolu měřili síly rovnocenní soupeři. U těch, u kterých se projeví talent a skloubí to s pílí, s těmi trénujeme častěji a přistupujeme k nim individuálně. Kritické období nastává ve věku okolo patnácti let, kdy dost žáků sport opouští. Šachy nejsou výjimkou.
Jakého trenérského úspěchu jste dosáhl? Téměř každým rokem postupuje někdo ze žáků na finálové mistrovství ČR. V roce 2008 se podařilo Janu Mikešovi získat stříbrnou medaili a postoupit na mistrovství světa do dvanácti let do Vietnamu, kam jsme společně v české reprezentaci odcestovali.
Kde berete motivaci? Skloubit tréninkovou práci s civilním zaměstnáním, kterému se věnuji daleko víc než běžných osm hodin, je samozřejmě velmi náročné. Motivací je velký zájem o šachy mezi mládeží v našem městě a pak výsledky, kterých společnými silami dosahujeme. Potom není škoda času, který tomu padne za oběť.
Jak probíhá příprava? Je to individuální podle věku a výkonnosti. Na republikové mistrovství to znamená například studium partií soupeře a určení zahájení, které žákovi vyhovuje. Jinak k tomu patří rozbory vlastních partií, které jsou podstatné pro další rozvoj. Ukazujeme si chyby, hodnotíme pozice, rozvíjíme cit. Neustále řešíme kombinace, snažíme se tomu přijít na kloub. Místo má i postupně se tvořící repertoár zahájení.
A co jiné sporty? I když mám málo času, rád vyjíždím lyžovat do Alp a pravidelně se snažím hrát fotbálek. Zkrátka nějak se hýbat a mít z toho dobrý pocit.
Zajímají se šachisti při turnajích v Ústí o jeho okolí? Pořádali jsme zde mnoho vrcholných akcí a mnozí účastníci byli překvapeni okolím. Fascinoval je například pohled z hradu Střekova na Polabí, kam jsme pozvali přes dvě stě účastníků mistrovství ČR družstev mladších žáků.
