Procestovala celý svět. Teď sní o školce

Má zkoušku z jevištního projevu, prokázat se může kurzem someliérství. Starala se na Mallorce o slavnou spisovatelku. Denisa Tichá už ale netouží být herečkou, ani procestovat svět. Žije s velkou rodinou v Táboře, studuje vysokou školu a třeba jednou založí školku podle svých představ.
„Odmala jsem se předváděla, tancovala, zpívala,“ přiznává. Doma zkoušela scénky z filmů, milovala kostýmy. Planá nad Lužnicí, kde strávila dětství, byla chatařským sídlem pražských herců. „Vyrůstala jsem s dcerou Karla Heřmánka. Někdo kolem divadla byl neustále kolem nás,“ říká Tichá. Přihlásila se na konzervatoř, ale neuspěla. Proto nastoupila na školu managementu a služeb. Odmaturovala s odřenýma ušima, u maturitní komise musela slíbit, že se oboru nebude věnovat. Věděla, že už je přijatá v Praze na obor dramatické umění a moderování. V Praze prožila dvě nádherná léta. „Jazz kluby, umprumka. Vysedávali jsme s konzervatoristy, grafiky, damáky. Hodiny jsme vydrželi diskutovat o hudbě a filmech,“ vzpomíná Tichá, která studovala v ročníku Veroniky Žilkové a Oldřicha Víznera. „Žilková je, i přes svůj nelichotivý mediální obraz, výborný člověk a skvělá učitelka. Rok s námi jela jeden jediný dialog z filmu Zapomenuté světlo. Dokud jsme nepochopili, jak to zahrát a přitom nehrát. Vedla nás k civilnímu herectví, díky ní jsem v sobě objevila komediální typ,“ říká.
Den co den trávila v Činoherním klubu, viděla všechna představení té doby. „To byla prkna, kde jsem si sebe dokázala představit,“ přiznává. Ze školy v druhém ročníku z rodinných důvodů odešla, ani po roce se nevrátila. „To bylo velké zklamání nejen pro Žilkovou, přemlouvala mě k návratu, ale hlavně pro maminku, která si dodnes občas povzdechne, že mě neuvidí v pokleslém seriálu,“ vypráví Tichá. „Možná jí k šedesátinám předvedu předpověď počasí,“ směje se. Rok na to začala pracovat jako obchodní zástupkyně. „Ve dvaceti se vlastní auto, telefon a přemrštěná výplatní páska zdánlivě jeví jako naplnění,“ vyjmenovává. Po roce to ale přestalo stačit a rozhodla se vycestovat. Dva roky strávila na výletních lodích v Tichém oceánu, které nazývá podivným plovoucím městem s vlastními zákony. Mezi třemi tisíci zaměstnanci byl běžnou záležitostí obrácený rasismus.
„Během první noci mi spolubydlící z Kolumbie rozstříhaly oblečení v kufru,“ popisuje Tichá. Navíc se probudila ve chvíli, kdy jí jedna z Kolumbijek stříhala culík. Evropan podle ní nebyl lukrativní pracovní síla. „Jsme prý příliš hrdí, zatímco Indové či Filipínci se nechali v práci ponižovat,“ říká Tichá. Věta „you are a piece of shit“ (jsi jen kus ho..a) od nadřízeného byla na denním pořádku.
Denisa Tichá pracovala šestnáct hodin denně, ale podívala se do Karibiku, Mexika, Kanady. Tři měsíce brázdila vody mezi aljašskými ledovci. „Neuvěřitelná podívaná, ale i krušné chvilky, když loď začala klesat ke dnu. Cestující evakuovali. S námi zaměstnanci se moc nepočítalo, díky Bohu se závada vyřešila,“ popisuje.
Po roce v Americe ji vybrali do týmu pro novou loď plavící se po Evropě. Ve Francii, kde čekala na vyplutí, absolvovala tříměsíční kurz someliérství. Po Skandinávii navštívila třeba Rusko. „Najednou jsem si připadala jako doma. U bodrých ruských soudruhů,“ směje se. Na téže lodi došlo ke znásilnění slovenské stevardky, zaměstnavatel vše hodil pod stůl, viníka nepotrestal. Pro Tichou to byl důvod, proč odešla. Pár let poté společnost čelila žalobám za špatné zacházení se zaměstnanci. I přes takové zážitky si Tichá zkušenosti obrovsky cení. „Lovila jsem hvězdice v panamském průplavu, rybařila na Aljašce, mám z lodi přátele nadosmrti,“ říká Denisa, kterou američtí turisté chtěli adoptovat. Byli si jistí, že se v Česku válčí a ona na lodi bojuje o chléb pro rodinu.
Po návratu do Čech zjistila, že si tu nezvykne. „Přijela jsem ze šíleného světa, tu zkušenost jsem potřebovala vstřebat. Odjela jsem jako au-pair staré norské spisovatelky na Mallorcu,“ začíná další příběh. Tichá půl roku strávila s Bjørg Gaselle de Chantenay, autorkou slavného románu o baletce Mette-Marit, v době, kdy se ženil norský princ. „Bral si dívku pojmenovanou po Gasellině baletce. Sjížděli se k nám novináři,“ popisuje Tichá. Obklopená z jedné strany horami, z druhé vilkou Claudie Schiffer, si v krásné přírodě rovnala myšlenky. Do Čech se vracela se zpracovanými zážitky z plavby.
V Táboře na ni čekal dnes už manžel Ondřej. Přivítal ji s osobitým dárkem – marmeládou. „Ochutnala jsem ji a otěhotněla,“ vtipkuje Tichá. Ani porod jí život neulehčil. „Malý Ondra hned po narození zažil dvě resuscitace a převoz vrtulníkem. Dávali nám malé šance,“ popisuje Tichá osm let starý zážitek. Teď je matkou nejen zdravého Ondřeje Václava, ale i Oskara Jana a Alberta Josefa. Přes náročnou práci manžela, armádního pyrotechnika, účastnícího se zahraničních misí, zvládá s pomocí babiček vysokou školu, obor učitelství pro mateřské školy. S tím se pojí její sen založit školku.
„Děsí mě, jak se za deset let ztrojnásobily nároky. Matky chtějí, aby dítě bylo ve dvou letech samostatné, ve třech umělo anglicky, v šesti dělalo vrcholový sport. Chci místo, kde budou talenty rozvíjet přirozeně,“ vysvětluje Tichá. Nevylučuje ani to, že se vrátí k herectví. „Ale nanejvýš povedu dramatický kroužek,“ uzavírá.