Projektovat něco jiného než krabici, to je sen každého architekta | E15.cz

Projektovat něco jiného než krabici, to je sen každého architekta

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Pro oko není jen baroko. I současná architektura je hodnotná a krásná. Ale jenom některá.

Kdo chodil do školy v létech socialismu, ten si jistě vzpomene na hodiny výtvarné výchovy. Z krabiček od léků v nich pod rukama dětí rostly makety měst.

Jenže realita v ulicích podle odborníků mnohdy vypadala, jako by skuteční architekti pracovali stejně. Krabicovité budovy bez nápadu rozházené bez ladu a skladu po nově zabraných prostranstvích anebo neuctivě trčící z historické zástavby.

Mnozí lidé se obklopeni těmito necitlivými zásahy naučili vnímat současnou architekturu jako něco, co ani nestojí za pohled. Jediné hezké jsou přeci přezdobená secese, impozantní baroko či k nebi se pnoucí gotika. Pokud ale člověk odhlédne od těchto zažitých „pravd“, všimne si, že za posledních dvacet let vzniklo mnoho staveb, na které je radost pohledět.

Těšit se domů

„Každý rodinný dům by měl vypovídat o lidech, kteří v něm žijí. Toho se těžko dociluje tím, když lidé žijí v typových domcích,“ říká architektka Anna Hostičková, dlouholetá předsedkyně poroty soutěže Stavba roku v Plzeňském kraji. Lidé totiž do soutěže přihlašují i rodinné domky.

Některé jsou způsobné a umírněné, jiné razantně pracují s tvary a hmotou. Vždy ale respektují své okolí. Stejně se chovají i bytové domy, zejména ty, jež vyrůstají v prolukách ve starší zástavbě.

Bohumil Král a Jitka Růžičková dostali před časem za úkol postavit dům v Plzni na Borech, tedy v prostředí staré panelákové zástavby v Majerově ulici. A zasadili sem klenot, který sice z okolí nevyčnívá, a přesto ho člověk nepřehlédne.

„Chtěli jsme vytvořit městský dům, který do městského prostředí zapadne jako součást již existujícího bloku,“ říká Král a dodává, že jejich záměrem bylo, aby dům vypadal klidně a vyrovnaně. A tak fasádu ve dvou odstínech šedé oživují jen cik-cak umístěná okna. Do dvora se pak dům v létě směje záplavou muškátů z balkonů.

Odlišení dvora jako soukromé části od prostoru veřejného propaguje i architekt Jiří Zábran, autor osobitého rodinného domu v České Bříze. Ačkoli jde o netypickou stavbu, koresponduje se svým okolím, včetně sousední stařičké roubenky.

„Pro české vesnice byla typická kompaktní zástavba se soukromím ve dvoře a veřejným prostorem na návsi. Dnes se do vesnic rozšířil nešvar rozvolněné příměstské výstavby, kdy na takřka čtvercové parcele uprostřed stojí dům. Soukromí žádné, veřejný prostor chybí. Bohužel tomu napomáhá stavební zákon, který primárně nakazuje povinné odstupy staveb. Dále často pohodlnost a omezenost developera hledat chytrá řešení. Architekturu jako takovou nehodnotím, ta se koneckonců dá změnit. Urbanismus nikoliv,“ poznamenává architekt Zábran na adresu současné vesnické výstavby.

Sídliště bez krabic

„V socialistických sídlištích neměl architekt moc šanci se prosadit. My jsme vždycky říkali, že kudy šlo natáhnout jeřábovou dráhu, okolo hned vyrostly domy,“ vzpomíná Anna Hostičková se smíchem. Moderní sídliště, které je docela jiné, vyrostlo na počátku tisíciletí v Plzni na Sylvánu.

„To snad ani nelze nazvat sídlištěm. Autoři se vrátili ke klasičtějšímu pojetí města, kde jsou ulice a náměstí, domy a stromořadí, není to jen nahodilá skrumáž domů,“ hodnotí Hostičková komplex domů, jež jasně oddělují ulici od klidných vnitrobloků.

„Takhle by měl vypadat standard bydlení na přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Je to prostředí pro život,“ dodává Hostičková.

Sídliště je dílem architektů Václava Ulče a Radka Dragouna, kteří nezapřou svou slabost pro funkcionalismus. Funkční je tu opravdu všechno: pod zahradami ve vnitroblocích se skrývají rozsáhlá podzemní parkoviště.

„Postavit dům, který nevypadá jako krabice, to je sen každého architekta, který stavěl panelákové čtvrti,“ říká Václav Ulč a dodává, že oni dva sice tahle sídliště nestavěli, ale vyrostli v nich. A to je při práci na Sylvánu doslova dohonilo.

„Když jsme na tom začínali pracovat, zjistili jsme, že neznáme nic jiného než paneláky. Tak jsme vyrazili do Rakouska zjistit, jak má vypadat moderní bydlení,“ vzpomíná architekt.

Práce v kráse

V devatenáctém století byly továrny krásné a upravené. Jejich majitelé totiž věřili, že i továrny reprezentují a že zákazník si již při první návštěvě utváří dojem, na jehož konci je, nebo není uzavřený kontrakt. Léta socialismu i tohle popřela. Takže i v oblasti průmyslových staveb mají čeští architekti před sebou rozsáhlý prostor možného.

Architekti Jan Soukup a Jiří Opl dostali šanci při projektování vůbec prvního průmyslového objektu, který vyrostl v devadesátých letech na Borských polích.

„Je to vlaštovka v organické architektuře v Plzni. Myslím si, že je to socha v industriální zóně. Budova už svým tvarem napovídá, co se tu vyrábí,“ říká Opl hrdě. Členitá fasáda, v jejíž prosklené střední části se odráží dění kolem, kolemjdoucímu možná moc nenapoví. Letecký pohled je však jednoznačný: budova má půdorys filmové kamery. Firma Orion Polycrane totiž vyrábí kamerové jeřáby pro filmový průmysl.

Nepopiratelnou architektonickou hodnotu má ale třeba i budova centrální hasičské zbrojnice na Košutce, radnice na Slovanech nebo úřad práce. Ten vznikl přestavbou a přístavbou polorozbořené vojenské ubytovny na Borech.

„Vzpomínám si hlavně na zděšení, které se mě zmocnilo, když jsem ten objekt poprvé viděl. Okna vytlučená, všechno rozbité,“ říká autor úřadu práce, architekt Vratislav Kučera.

To Václav Ulč a Radek Dragoun, když dostali zadání zastavět proluku na Americké třídě proti Domu kultury, měli situaci jednodušší. „Zadání znělo výrazný soudobý dům, maximálně prosklený. Je to skelet, který má pevné schodiště, výtah a sociální zařízení. Ostatní půdorys je absolutně flexibilní, takže se dá podle potřeby předělávat,“ vysvětluje Ulč.

„Dokonce jsem slyšela i názor, že tahle budova bude jednou mezi chráněnými kulturními památkami jako reprezentant architektury devadesátých let dvacátého století. Ctí všechny zásady původní zástavby třicátých let,“ říká Hostičková na adresu objektu firmy Hannah.

Svatostánky konzumu

Náboženstvím moderní doby jsou nákupy. Obchodní centra, supermarkety a hypermarkety však mohou vypadat všelijak. Především ovšem vypadají jako krabice.

„Nákupní galerie jsou typ stavby, který do našich končin vtrhl po roce 1989. Některé z nich lze dokonce označit nejen za stavební typ, ale i za architekturu,“ poznamenává Hostičková a hned dodává příklad: Galerie Dvořák v Plzni na Slovanech. „Není to hangár, kde si z přepravek vybíráte levné zboží. Má kvalitní materiály i design,“ vysvětluje předsedkyně poroty Stavba roku.

„Obchodní domy mají tendenci vypadat všechny stejně. My jsme chtěli, aby Galerie Dvořák byla jedinečná, aby návštěvník věděl, kde je,“ prozrazuje autor objektu, architekt Robert Wild, proč vnitřnímu prostoru vévodí prosklený výtah a fontána.

Nezaměnitelný a příjemný interiér má i obchodní centrum Plzeň Plaza. „Je to centrální společenský prostor, kolem nějž se na různých úrovních shromažďují jednotlivé obchody i butiky,“ podotýká Hostičková.

Kostel jako stodola

Ale aby nedošlo k omylu: i na přelomu dvacátého a jednadvacátého století se stavějí skutečné kostely a kláštery. V Novém Dvoře u Toužimi vyrostl podle návrhu plzeňského architekta Jana Soukupa nový klášter.

Plzeňská čtvrť Bolevec má zase už skoro dvacet let svůj metodistický kostel. Stojí na rozhraní panelákového sídliště a historické původní vesnice. Postrádá věž a zvenčí připomíná spíš velkou stodolu. Že jde o stavbu duchovní, naznačuje jen okno v průčelí, jež má tvar kříže.

„Architektura nemá být jen kupením krásných detailů, ale je to především tvorba prostoru,“ poznamenává Hostičková.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video